in ,

Jaký Zeman, takový Čapek

Vladimír Just

Říkalo se už za komunistických prezidentů „Jaký Novotný / Husák, Zápotocký  etc./, takový Čapek.“ Takže nebude to ode mne žádný objev, jestliže ve výběru nejbližších spolupracovníků prvních mužů ve státě vidím i jejich neklamnou kulturní a mravní vizitku. Stalin si své nejbližší spolupracovníky s železnou (vlastně „ocelovou“) pravidelností rovnou popravoval; postupně tak nechal vyvraždit vlastně všechny tvůrce slavné říjnové revoluce, pokud neměli to štěstí a nezemřeli dřív, než mohli být postaveni před popravčí četu. V tomto směru byl vedle něho pouhým žabařem jak Hitler se zavražděným spoluzakladatelem jeho rodné strany Röhmem, tak i Gottwald se svým popraveným Slánským (a společníky).

Velmi často dělali první mužové státu ze svých věrných osobností – tu více, tu méně významné – kancléře. Tak například  prezident Masaryk nabídl funkci hradního kancléře vynikajícímu představiteli domácího protirakouského odboje – a později i hrdinovi druhého odboje a oběti nacismu – Přemyslu Šámalovi. Tu funkci vykonával Šámal skvěle plných dvacet let, z toho tři roky i u Masarykova nástupce Beneše. Že to byla správná volba, dokazoval tento významný právník a statečný muž tím, že  společnost díky své přirozené autoritě a konsenzuální povaze nerozděloval, nýbrž tmelil. Úspěšně smiřoval „Hrad“ s jeho názorovými oponenty (například Masaryka se Švehlou). V podstatě tutéž sbližující, nerozdělující, harmonizační roli sehrával v publicistice a literatuře i svými filosoficky zaměřenými Hovory s TGM i Mlčením s TGM prezidentův „dvorní“ spisovatel Karel Čapek. A do třetice byl jakýmsi „duchovním kancléřem“ Masarykovy republiky a její mladé historie svým monumentálním Budováním státu  Ferdinand Peroutka, pozdější vězeň nacismu. Podobně i Václav Havel si nikoli náhodou zvolil pro roli kancléře nejprve na dva roky Karla Schwarzenberga (jehož obrovské zásluhy o českou kulturu, zahraniční odboj a český stát dávno před i po této volbě jsou všeobecně známé), poté hudebního publicistu Ivana Medka, důvěrníka a blízkého spolupracovníka Václava Talicha – a mimochodem opět představitele třetího odboje. A do třetice někdejších odbojářů byl logicky Havlovým kancléřem i disident, spoluzakladatel Charty 77 a polistopadový ministr obrany Luboš Dobrovský.

Přečtěte si také:  Co by řekli Franz Kafka a Sigmund Freud na Netanjahua?

Výběrem těchto spolupracovníků navazovali naši demokratičtí prezidenti kulturně na hodně dávnou tradici. Vlastně na to nejlepší v historii oficiální reprezentace státu. Už Karel IV. dobře věděl, proč si vybral za svého kancléře významnou kulturní osobnost tehdejší doby, biskupa Jana ze Středy (Johannes von Neumarkt). Karlův kancléř byl věhlasný humanista s širokým evropským rozhledem, který si na úrovni, vybranou latinou dokázal dopisovat s básníkem Petrarkou a dalšími osobnostmi italské renesance (Cola di Rienzo aj.).

Porovnejme všechny tyto muže, jejich přirozenou autoritu, neodvozenou pouze z jejich služebné hradní funkce, nýbrž z jejich předchozích bohulibých činností i statečných postojů, s nejbližším okolím obou Havlových nástupců. Nechme stranou jejich politiku. Ale i podle těchto blízkých hradních spolupracovníků dostaneme názorný obraz sesuvu, v němž se v posledním dvacetiletí postupně ocitá česká politická reprezentace, její kulturní rozměr a její domácí i zahraniční důvěryhodnost. Klausovým blízkým Čapkem (Peroutkou, Šámalem, Medkem, Schwarzenbergem, Janem ze Středy) se stal mj. i někdejší komunistický, později bigotně katolizující spisovatel, vyznavač paranoidních konspiračních výkladů, jehož duchovní odkaz spočívá v tom, že podle vlastních slov nevznikl z opice. A sesuv až na dno dokonal zatím poslední kancléř. Nýmand bez významnější čitelné minulosti a bez bezpečnostní prověrky, navzdory prezidentovým svatosvatým slibům nikdy z funkce neodvolaný. Jeho zásluhy o český stát, obávám se, spočívají snad jen v nekončících drobných skandálech, polopodvodech a následných pokutách. Porovnejte si tyto muže věcně, bez emocí, sine ira et studio, se shora zmíněnými kulturními osobnostmi a máte autoritu dnešní reprezentace jako na dlani. A přestanete dnes a denně kroutit hlavou nad zprávami z domova.

S laskavým dovolením autora převzato z jeho blogu.

Autor: Vladimír Just

Kritik, teatrolog, autor knih a divadelních her. Bývalý šéfredaktor Divadelní revue. Pedagog FF UK a FAMU. Autor knih Divadlo v totalitním systému, Vlasta Burian: Mystérium smíchu, Slovník floskulí aj.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0