Monika Le Fay
Zemřela Vlasta Chramostová, jedna z prvních signatářek Charty 77. Bude mít taky rozloučení v katedrále, živé vstupy o počtu svíček kolem jejího domu, zaplní přední stránky novin její fotografie a příhody ze života, bude kvůli ní zasedat vláda a projednávat možnost státního pohřbu? Asi ne, že. Jak skromně žila, tak i skromně zemřela. Asi si na to už tak nějak zvykla.
Včera jsme byli s přáteli na Hradě, položit květiny, zapálit svíčky u fotografie Václava Havla, pomodlit se a zazpívat Svatý Václave. Bylo by mu právě 83 let. Na Hradě ani kolem Hradu ovšem po Havlovi nebyla ani stopa. Jediný důkaz toho, že Hrad žije, byly vlajky stažené na půl žerdi – jako výraz smutku nad odchodem Karla Gotta.
Dalo by se říci, že už i Havel si zvykl na to, že se o něj po jeho smrti nikdo moc nezajímá. Když jsme položili květiny a poněkolikáté zapálili svíčky, které ve studeném větru neustále zhasínaly, vyfotili jsme se před jeho portrétem s mírnými obavami, zda nám v tom někdo nezabrání. Jedinými lidmi, které to ovšem zaujalo, byli tři cizinci.
Katedrála, která se chystá na rozloučení s normalizačním zpěvákem, hlasem Anticharty, člověkem který věřil na nejrůznější spiknutí a to, že Židé si za holocaust můžou sami, už byla v pět hodin zavřená. Jak kdosi napsal, v době kdy se ještě Andrej Babiš ve snaze nabrat co nejvíc bodů oháněl státním pohřbem, „půjdou v průvodu za lafetou ilumináti“? To se už bohužel nedozvíme, a doufám, že snad do katedrály nedorazí.
Jako už tolikrát, vzpomněla jsem si při procházení hradními prostorami na svou drahou přítelkyni Irenku Vlachovou Šimonovou. Byla zavřená neuvěřitelně dlouhých dvanáct let, jedna z nejmladších vězeňkyň u nás, nádherná křehká dívka, jejímž snem bylo studovat umění. Ve vězení se setkala s tehdejší elitou národa – profesorkou Růženou Vackovou, spisovatelkou Dagmar Šimkovou, autorkou memoárů Byly jsme tam taky, matkou bratří Mašínů Zdenou, manželkou Václava Švédy Ludmilou, katolickou spisovatelkou Ninou Svobodovou, skautskou vedoucí Dagmar Rakšou Skálovou, Arankou Golderbergerovou, která byla spřízněná s rabíny, lékařkou Annou Václavou Švecovou, skladatelkou hudby, a mnoha dalšími statečnými ženami. Všechny pro mě znamenají to nejlepší, co tato země zplodila. Některé z nich dokonce byly zavřené už podruhé, protože seděly už za války. Byla mezi nimi také Růženka, jak ji „děvčata“ říkala. Krásná profesorka si odkroutila svých šestnáct let a ani to ji nezbavilo odvahy, stačila ještě podepsat Chartu 77, ačkoliv v době jejího vzniku jí bylo téměř osmdesát. (Jen takový interní vtip pro ty co to pochopí – ano, tato výjimečná žena, vězněná jak nacisty, tak komunisty, se připojila k prohlášení Charty 77 v době, kdy se zase třeba někdo jiný stal hlásnou troubou Anticharty.)
Ještě než Irenka zemřela, projevila přání „jít za Růženkou“. Pořídila si na Malvazinkách byt, odkud na její poslední místo odpočinku dobře viděla a zakoupila poblíž hrob. Vrátila se kvůli tomu po několika desítkách let z Holandska. Dagmar Šimková už mnoho let předtím zemřela v Austrálii a byla za naprostého nezájmu Čechů pochovaná v Perthu.
Protože kardinál Duka napsal doporučení na knihu Dáši Šimkové a sdílel záměr nechat ji vyznamenat prezidentem (tento byl ovšem po inauguraci Zemana stažen, protože dostat medajli od něj by pro Dášu nebyla žádná výhra, nýbrž potupa), padl nápad, že by mohlo být krátké rozloučení s Irenkou v arcibiskupské kapli. Rodina byla nadšená. Jako by se tím symbolicky vzdala úcta všem těmto statečným ženám, protože hodně jich zemřelo ještě během totality a po listopadu se o jejich osudy již mnoho lidí nezajímalo.
Nakonec z tohoto skvělého nápadu ale nic nebylo a Irenčina dcera s vnučkou, manželem a pár přáteli se vydala na doporučení arcibiskupství k dominikánům v Jilské, kteří byli ochotni mši udělat.
Neschovávejte sobě poklady na zemi, kde je rez a mol kazí a zloději vykopávají a kradou, ale ukládejte své poklady v nebi. Neboť kde je poklad tvůj, bude i srdce tvé, říká Matouš. V nebi jsou jistě už všichni pohromadě. Vlasta Chramostová i s manželem Standou Milotou, Václav Havel s Olgou, Nikolajem, Olinkou a Jarmilkou, a také Irenka se svými přítelkyněmi. Opatrují své poklady, potkávají se, smějí, dívají na nás shora a nerozumí moc tomu, co se tu děje.
Díky vám můžu psát co si myslím.
Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.
Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.
Děkuju.
Loading…