Hrádeček zarůstající křovím

Takhle vypadal Hrádeček před čtyřmi lety, když jsme tam natáčeli vzpomínku na Olgu Havlovou. Dnes zarůstá křovím, trním a bodláčím. Nenechme si Hrádeček zarůst, aby neskončil jako spící království v Šípkové Růžence, kdy princi trvalo sto let, než se prosekal. Symbolicky, ani doopravdy.

Svobodu jsme v roce 1989 nezískali zadarmo. Předcházelo jí utrpení a statečnost mnoha dnes už zapomenutých obyčejných lidí, kteří za ni položili život, strávili dlouhá léta ve vězení, byli nuceni odejít ze země, nebo jen nemohli dělat svou práci a strávili svůj život pod šikanou a dozorem StB. Ještě v listopadu 1989 o našem osudu rozhodovali lidé, z nichž někteří chtěli poslat do Prahy tanky a revoluci potlačit.

Dějiny mají takovou zvláštnost, že jdou často dopředu a přitom nazpátek. Normalizace, která skončila s nástupem zimy před třiceti lety, se nám po téměř třiceti letech plíživě vrací nazpátek jako bumerang. Oligarchický a mafiánský systém řízení státu, kdy právo už zase platí jen pro někoho, estébáky a komunisty v čele státu a příklon k zemím porušujícím lidská práva jako jsou Rusko nebo Čína, si lidé cinkající klíči na listopadových náměstích nepřáli. A přestože si to tenkrát nedokázali ani přestavit, nemožné se stalo skutečností.

O naši svobodu musíme bojovat. Už zase. Jinak skončíme jako obyvatelé zvířecí farmy, kteří jsou si rovni a jen někteří rovnější.