in

Helena Válková, Marcela Horváthová, Eichmann v Jeruzalémě a banální zlo

Zpráva o virové demenci

Taky si myslíte, že ombudsmankou nemá být žena, která netušila, že se dá tzv. ochranný dohled zneužívat proti disidentům? A spolupracovala s neblaze proslulým prokurátorem Urválkem, který měl na rukou krev?

Bingo! Vítejte ve světe normálních lidí.

Jak už psali mnozí a jinde, o tom, kdo byl fanatický prokurátor stalinistických procesů Josef Urválek, vědělo v této zemi snad každé malé dítě. Jeho projev v procesu s doktorkou Miladou Horákovou by mohl být vítězem soutěže o nejhorší pošlapání práva a nenávistný, fanatický obsah – od roku 1948 až do roku 1989. Díky Urválkově bezskrupulóznosti a zlobě byly vykonány desítky justičních vražd. DESÍTKY lidí čekala smrt, ačkoliv se ničím neprovinili. 

Je naprosto vyloučené, že by o tom nevěděl někdo, kdo studoval práva, byl dospělý a používal rozum.

Na Heleně Válkové, stejně jako na mnoha dalších lhářích, lidech bez mozku, skrupulí a svědomí, není ani tak strašné to, co udělali. Daleko horší je, jak se k tomu dnes stavějí. Proč neřekne, jak to bylo? Nepřizná, že byla ambiciózní, neempatická, šla přes mrtvoly a byla ochotná sloužit totalitnímu režimu pro mrzké výhody, jako byla cesta trabantem do Bulharska? A že je ochotná sloužit i dnes, když už v podstatě o nic nejde?

„Nemám se za co stydět.“ je úplně nejhorší věta, kterou kdo kdy může pronést.

Přesně takhle reagoval Eichmann v Jeruzalémě. Plnil příkazy nadřízených. Tečka. 

Jak správně poznamenala Hannah Arendtová, zlo je vždycky banální. Na Eichmannovi bylo vůbec ze všeho nejdivnější, že byl naprosto nezajímavý. Průměrný šedovlasý padesátník s vysokým čelem, kterého by si na ulici někdo těžko povšiml. 

„Eichmannovi se přičítaly zločiny takových rozměrů, že člověk čekal, že se otevřou dveře a do prosklené kabiny vejde nějaká stvůra. Místo toho se objevil úplně obyčejný člověk, jakého má každý za souseda.“ napsal izraelský spisovatel Moše Pearlman. 

Eichmann byl odpovědný za smrt milionů lidí.  Jeho chycení izraelskou tajnou službou Mosad v Buenos Aires, převoz do Izraele, soud a poprava znamenaly, že spravedlnost nakonec přece jen zvítězila. 

Čechům bylo potrestání komunistických zločinců odepřeno. Možná i proto jich tolik má dosud guláš v hlavě, Možná si myslí, že když zlo není potrestáno, tak v podstatě neexistuje. 

Mediální poradce pražského arcibiskupství a kněz Romuald Štěpán Rob dokonce napsal stěží uvěřitelnou věc (zdroj FB Zdeňka Šarapatky, mě si pan Rob již dříve zablokoval): 

Zločinný režim se ovšem skládal z mnoha malých, každodenních kolaborací a kolaboračiček. Učitel, který jen nedoporučil dítě na střední školu a zničil mu tak život. Soud, který nařídil ochranný dohled Pavlu Wonkovi. 

Pavel Wonka ho porušil, byl uvězněn a v cele zemřel. Bylo mu třicet pět let. 

Přečtěte si také:  V Norsku prý sociálka odebrala dítě rodině, protože bylo smutné

„To hrozně lezlo na nervy, ten ochranný dohled,“ říkala mi výtvarnice Juliána Jirousová, když vzpomínala na svého muže, velkého českého básníka a kunsthistorika Ivana Martina Jirouse. Nestačí, že v komunistických kriminálech strávil bezmála devět roků, ještě byl ponižovaný takzvaným ochranným dohledem. V zimě, v dešti, v neděli i na Štědrý den se musel hlásit v policejní služebně, která byla vzdálena od jeho domu několik kilometrů, v časech, kdy neměl auto ani peníze na taxík a mohl pouze spoléhat na to, že ho tam někdo ochotný odveze.

Ochranný dohled lez na nervy básníku Jirousovi tak důkladně, že mu dokonce věnoval v 80. letech sbírku se stejnojmenným názvem.

Pokud Helena Válková nevěděla, co může znamenat ochranný dohled při perzekuci dizidentů a jestliže netušila, kdo to je Josef Urválek, je možné, že jsou to příznaky počínající stařecké demence. Takové té speciální, virové, dalo by se říct. Demence, která je založená na čerpání některých výhod. Díky ní může například Miloše Zeman bezostyšně tvrdit, že se máme co učit od čínských soudruhů, jak stabilizovat společnost, protože se mu mezitím vykouřilo z hlavy, že Číňané staví krematoria pro půl milionu vězňů. Určitý typ nastupující stařecké demence také umožňuje premiéru Babišovi zapomenout na to, kde se skrývá jeho syn Andrej Babiš junior. Netuší už ani, který z jeho spolužáků z lycea mu napůjčoval stamiliony do začátků jeho byznysu. Nyní mu také v klidu poslouží, když zapomene na to, nakolik servilně se k němu Helena Válková vždy chovala, a ochotně ji hodí přes palubu. Protože řeči o lobotomii a Urválkovi jsou dost možná moc i na něj. Anebo si prostě jen spočítal, že soudružka Válková dráždí lid a její dny, kdy posloužila, jak mohla, jsou sečteny.

Jakpak se asi spí Heleně Válkové? Bere si prášky na spaní, aby nemusela přemýšlet nad svým životem?

A jak se asi spí soudkyni Marcele Horváthové, která Pavla Wonku odsoudila a dodnes nebyla potrestaná?

O čem sní Miloš Zeman při návštěvě Číny?

A Andrej Babiš, když vzpomíná na své děti, na jejichž zdraví přísahal?

Možná radši nevědět.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů