in , ,

Havel měl Šípka, Zeman má plastové kelímky

Burani všech zemí světa, spojte se!

Foto: Michal Čížek

Včerejší vystavení třiceti tisíc plastových kelímků na Hradě se dá číst dvěma způsoby: jako vzkaz vládě Andreje Babiše a skrytá výhrůžka zároveň. Vždyť Zeman vstávající z vozíku nejvíc ze všeho připomíná postavu z nějakých klasických filmů, mafiánského bosse z Cosa Nostry.

Zároveň se tento akt dá číst jako snaha přebít teroristický útok ve Vrběticích, trestní stíhání šéfa lesní správy v Lánech (Článek: Šéf Lesní správy Lány Balák je vinen. Kvůli zmanipulované zakázce v sídle prezidenta dostal tři roky vězení), nebo cokoliv jiného, co se momentálně Zemanovi nehodí.

Mimo jiné je ale tato akce dokladem naprosté neempatie, otupělosti a lhostejnosti k citům pozůstalých. Plastové kelímky patří na koupaliště a do zahradních restaurací. Navíc, jak se ukázalo – a okamžitě začalo běhat po sociálních sítích – některé z nich se začaly pod vlivem tepla kroutit. K tomu Zeman, který má problém vstát z vozíku a permanentně působí jako někdo, kdo musel nejdřív všechny ty kelímky vypít, nedodalo akci na důstojnosti, jakou by si oběti pandemie zasloužily. Jaký rozdíl oproti pietní akci Milionu chvilek na Staroměstském náměstí!

Když vidím záběry Zemana z Pražského hradu, neubráním se vzpomínkám na lidi, kteří pobývali v těchto prostorách před ním. Na plachého a skromného Václava Havla.

Na stejně, ne-li více skromného a plachého architekta, designéra a skláře Bořka Šípka, který se na Havlovo přání vrátil do Čech. Bořkovi se klaněli králové po celém světě, získal mnohé pocty, o kterých se lidem může jen zdát. Jeho košatý styl leckdy některé typy lidí dráždil, Václav Havel sám k tomu říkal, že to někdy přešípkovatěl a bylo třeba ho odšípkovatět. Nicméně byl to člověk, který se důkladně vyznal v architektuře i v designu, obdivoval Plečnika a byl také v kontaktu s jeho žákem Rothamyerem. Představa, že by si Havel nechal nanosit s Bořkovým posvěcením kelímky, je absurdní. Šípek měl vždycky na všech akcích své vlastní sklo, které vybíral se stejnou pečlivostí, s jakou sám vařil. Když jsme několikrát točili s Václavem Havlem v jeho kanceláři ve Voršilské, vždycky nám ukazoval, co dostal od Bořka a nechal si také od něj vyrobit i něco domů. Podobně jako má Bořkovými věcmi zařízený svůj zámeček Karel Schwarzenberg.

Přečtěte si také:  Pokrytectví asociálních poslanců

Já jsem si na památku tohoto skvělého a nenápadného chlapíka nechala pár jeho knih a náčrtů, kousek látky z Číny, kterou čalounil nábytek a vázu od jednoho jeho žáka, kterou nakonec stejně rozbil kocour. Životní life style s mnoha dětmi a zvířaty se s tím Šípkovým trochu míjí. Nicméně nikdy v životě bych si nedala doma svíčku do plastového kelímku od piva.

Nepochopení pro důstojnost situace a krásu věcí přesně odlišuje lidi vzdělané od těch méně vzdělaných. Odjakživa to byla také známka komunistického křupanství. Všechny ty vydrancované a zpustošené kláštery a knihovny, které jsem měla možnost v 90. letech s Anastázem Opaskem vidět, ve mně budily tichou hrůzu nad tím, co to bylo za lidi, kteří neměli k nemovitostem a jejich zařízením žádný vztah, takže v místnosti s freskami hráli fotbal a staré tisky házeli do ohně. Kdepak by mě napadlo, že po pětadvaceti letech bude na Hradě někdo, kdo ho osází plastovými kelímky. Jako by se historie nešťastně opakovala. Burani zase vítězí.

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0