Generace alkoholiků

Co si pamatuju, doma jsme vždycky měli alkohol. Přišla návštěva, otevřelo se víno. Přijeli příbuzní, přivezli slivovici. Láhve se dávaly jako dárek i jako úplatky.

Na gymplu jsme chodili do baru, kde jsme popíjeli kromě červeného a bílého i Metropol, pití, které jsem naštěstí od té doby už nikdy nepotkala. Také panáky, přičemž vzpomínka na jedno takové popíjení mi utkvěla natolik důkladně, že se jim dodnes vyhýbám.

Všichni pili. Na základní škole jsme měli tělocvikáře, ze kterého táhlo. Na gymplu kdosi vylezl oknem v přízemí (z lavice vzadu ve třídě), během výuky si odskočil na pivo a pak se vrátil. Soused se válel opilý na zemi, když šel z práce domů. Kamarád spadl z parapetu a když šli zděšení sousedé volat sanitku a policii, vstal, odplížil se domů a šel spát.

Měřítka toho, co je normální a co už ne, byla posunutá. Lidé kolem měli ale téměř všichni nějaký moravský gen, který jim umožnil pálit slivovici, pracovat v pálenici, chodit každý den do hospody a přitom tak nějak normálně fungovat. Začít den štamprlí bylo naprosto normální. Neznala jsem ale nikoho, komu by alkohol doopravdy zničil život. Všichni chodili do práce, kde často oslavovali a po práci domů se napít, nebo rovnou do hospody.

Dnes, když si na to vzpomenu, tak vidím něco úplně jiného. Kamarádka z těch časů se stačila uchlastat, ještě jí nebylo ani čtyřicet. Ke konci prý stála na ulici a žebrala peníze na alkohol. Sousedka umřela jen o něco starší. Odmítla prý návrh na transplantaci jater, protože by musela přestat pít. Také náš vrstevník, kterého jsme obdivovali jako nadaného hudebníka, už je pryč.

Když jsem se pak přestěhovala do Prahy, potkávala jsem lidi, kteří měli problémy s pitím, nepoměrně častěji.

Se dvěma takovými jsem kdysi dávno měla vztah, který ovšem skončil tak rychle, jak začal. Moje pochopení pro závislé muže je nulové a nikdy jsem nevěřila tomu, že láska někoho spasí.

Měla jsem a mám kamarády, kteří to s pitím přeháněli. Jeden dokonce skončil na antabusu a už třicet let nepije. Vydržel, není s ním ale zdaleka taková legrace jako kdysi, kdy volal uprostřed noci opilý na ministerstvo vnitra a vydával se za generála. Druhý se mnou zapíjel pohřeb jedné naší společné známé tak důkladně, že když jsem pak odešla domů, pokračoval s někým jiným, spadl a zlomil si ruku.

Jedna žena mi vyprávěla, jak si každý večer doma otevře láhev vína a pak další. – To se nedá vypít, – reagovala jsem. – No, někdy si dám i třetí a víc,- odpověděla.

Pak už mě ani nepřekvapilo, když jsem volala kolegyni, která mluvila jako z tunelu.

– Máš divný hlas,- řekla jsem. – Protože jsem vypila tři flašky vína, – škytla.

Když jsem po letech potkala svou spolužačku, vyprávěla mi, jak je na mateřské, vaří oběd, otevře první láhev a najednou je večer a ona si uvědomí, že má v sobě dva litry.

Můj dlouholetý přítel mi zase líčil, jak ve svém nejhorším obdobím dokázal vypít i pět lahví vína denně. A protože si vybíral samé dobré značky, začalo mu to trochu lézt do peněz.

A mí dva přátelé se seznámili tak, že spolu vypili pět lahví vína. Na společně vypité flašky si později museli objednat náklaďák, který musel jen několikrát tam a nazpátek.

Všichni ti lidé, o kterých mluvím, byli a jsou výjimečně inteligentní a nadaní. Svůj workoholismus, stres ze zvládání práce a rodiny, emigrace, normalizace, traumatu z dětství, osamělosti na cestách a dalších věcí řeší pitím. Jsou mezi nimi novináři, hudebníci, výtvarníci, herci, spisovatelé, básníci, psychologové, překladatelé, produkční, filmaři. Několik z nich už na svou závislost doplatilo, stejně jako mí kamarádi z mládí ze Zlína. Když jsem jednu takovou bývalou kamarádku potkala krátce před její smrtí, nepoznala jsem ji. Tak moc jí alkohol zpustošil obličej a proměnil osobnost.

– My tady pijeme první ligu, – chlubí se člověk, na kterém je to už vidět.

– Posledních osm let jsem každý den pila, – řekne žena, do které by to nikdo nehádal.

– Já taky piju každý den, no a co, – prohlásí přítelkyně, které už je hodně přes osmdesát.

Kdysi jsem si suchý únor prodloužila na několik dalších měsíců. Možná, že to byl dobrý nápad. Prostě vyzkoušet žít s čistou hlavou.

Mám pochopení pro lidi, kteří pili v době normalizace, protože neměli možnost jiné realizace. Chtěli podnikat, cestovat, studovat a místo toho se mohli tak akorát každý večer scházet v hospodě a vyprávět si, co by kdyby.

Dnes už je situace úplně jiná. Existuje spousta věcí, kterým se  člověk může věnovat místo pití. Bohužel doba coronavirová k tomu zase tak trochu vybízí. Pro spoustu lidí je těžké být sám a celé dny trávit jen se sebou.

Podle posledních průzkumů pije každý den 20% mužů a 4% žen. Osobně se mi zdá, že ta čísla jsou naprosto nereálná. Myslím, že ve skutečnosti jsou mnohem, mnohem horší.

Tak co, dáte si dnes do nosu, nebo přivítáte jaro střízliví?