Fotka s Havlem

Dostala jsem od Karla Cudlína fotografii nedávno zemřelého Luboše Dobrovského s Václavem Havlem. Jsem mu velmi vděčná. Je z narozenin Václava Havla v DOXU, z těch posledních. Nesmělo se tam natáčet, ale protože jsme všude chodili s Bořkem Šípkem jako ocásci a Bořek si myslel, že tam s Václavem Havlem něco natočíme o jejich hradní spolupráci do našeho společného časosběrného dokumentu, tak nám vyjednal, že jsme se tam s kameramanem Jaromírem Kačerem a mými dětmi pohybovali, snažili se být nenápadní a něco zaznamenat. Bořek se téhož dne vrátil ze Senegalu, odkud svému příteli přivezl v květináči baobab, tisíciletý strom.

Rozhovor jsme samozřejmě nenatočili, ale aspoň jsem oslavenci popřála k narozeninám, což jsem si později vyčítala, protože těch lidí, co chtěli přát, bylo pět set. Chtěla jsem mu říct, že mě zavřeli za to, že jsem křičela „Ať žije Václav Havel!“, což jsem mu nikdy předtím neřekla.

Zpětně jsem si ale rvala vlasy z hlavy, protože mi přišlo, že ty řady gratulantů byly neohleduplné a že by nejlepší přáním byl klid a svatý pokoj.

Druhý den odpoledne jsem o tom vyprávěla na Staroměstském náměstí kamarádce, a poté co jsme se rozloučily, jsem šla na tramvaj. 

Když jsem čekala na refýži, najednou se metr ode mě objevilo auto. Vepředu řidič, vzadu muž s kostkovanou šálou, typickým knírkem a slunečními brýlemi. Zadíval se na mě přes brýle a pousmál se, jako by mi dával souhlas. Dnes to zní jako hagiografie a je dost možné, že jen mhouřil oči proti slunci. Ale my, co věříme na synchronicity, víme. že svět se skládá z takových malých chvilek, které ve výsledku najednou dávají velký smysl. Bylo to, jako kdyby všechno do sebe zaklaplo a svět byl zase v pořádku.

---

Pamatuju si, jak jsme předtím jednou s Václavem Havlem mluvili o tom, že jsme nenatočili setkání Bořka s architekty Masákem a Kaplickým, protože mělo být tajné.

„Co jste to za filmaře?“ divil se. „To bych tam právě šel a natočil to!“ 

Zpětně jsem tedy neuvěřitelně šťastná, že jsme v DOXu mohli být a přes přísný zákaz filmování točit, protože Václav Havel i Ivan Martin Jirous o pár týdnů později krátce po sobě zemřeli. A Bořek je pak za pět let následoval.

Vrchol mé opatrné asertivity tehdy spočíval v tom, že jsme udělali pár záběrů a šli domů. 

U tramvaje jsme s dětmi potkali Magora, který se mě ptal, kam jedu, jestli jsem se přestěhovala a jak se dostane na OÁZU, Chvilku jsme tak klábosili o hloupostech, než přijela tramvaj, a myslím, že to bylo naposledy, co jsem ho viděla, protože měsíc na to zemřel.

Pár let předtím jsem Magora i s dětmi vezla do DOXu na vernisáž. Vyzvedli jsme „největšího žijícího českého básníka“ na jeho domovské smíchovské OÁZE a po skončení ho tam zase odvezli.

Když se poprvé otevřel veřejnosti DOX, děti byly vykulené, že jejich spolužák Šimon narazil na Havla přímo ve výtahu. Časem si pak na to zvykly, že někdo slaví narozeniny a prezident tam sedí u stolu a pije pivo, nebo že největší žijící básník sedí v zaplivané čtyřce a v igelitce pod stolem má rukopisy.

Nikdy jsem neshromažďovala žádné fetiše, ale nechala jsem napsat věnování pro oba syny do Labutích písní a o autogram jsem poprosila také Václava Havla, který se mi podepsal do knihy o Anastázi Opaskovi (na jejíž obálku psal předtím doporučení). Obojí jsem dala dětem jako věno a myslím si, že to úplně stačí.

Dovedete si někdo dnes představit, že byste si nechali podepsat hlavu státu do knihy a schovali to pro vnoučata?!

Asi by se dala napsat esej nebo rovnou celá kniha o tom, jak to tenkrát bylo, a co se s námi stalo, že společnost tak strašně zhloupla a že rasismus a sprostoty už téměř nikomu nevadí. A že to bylo, jako by Havel nad námi držel ochrannou ruku, a když tu už není, vyvalilo se z českého národa to nejhorší, co se za celá dlouhá léta nastřádalo.

Za jeho života jsem s ním mnohokrát nesouhlasila, nikdy jsem nevolila stejné strany jako on a byla jsem si stoprocentně jistá, že pokud doporučí nějakého mladého politika, bude to vždy polibek smrti. Ale v dnešní době, kdy už není moc čeho se chytit, kdy osa zla prochází z Hradu přes Arcibiskupský palác a Sněmovnu až do Strakovy akademie, je Václav Havel někým, kdo spojuje. V jakékoliv diskusi se stačí zeptat „Jaký je váš názor na Havla?“ a člověk má okamžitě jasno.

Naprosto nechápu drzost, s níž se k němu dnes hlásí takzvaní obránci tradičních hodnot, ultrakatolíci, nacionalisté, populisté a jiné nedobroty.

Brát si Havla do úst znamená hlásit se k jeho hodnotám.

Jsem si stoprocentně jistá, že by se nikdy nesnížil k tomu, aby se posmíval Gretě, strašil společnost před lidmi na útěku, označoval za jediného strůjce zla islám, brojil proti gayům nebo mlčel k tomu, když někdo ze své mocenské pozice útočí na slabší.

Zcela určitě by nemlčel ani k útoku na teplické prvňáčky a nikdy by od něj nikdo neslyšel, že má „důležitější věci na práci“.

Hájil by nezávislost veřejnoprávní televize a žalobě na divadelní hru by se jako autor absurdních dramat leda vysmál.

A z příběhu vilného zahradníka, paní premiérové, která se fotí na veřejných záchodech, a manžela, který má parohy, že neprojde dveřmi, by možná udělal nějaké další absurdní drama.

Tak strašně tu chybí.

A není nikdo, kdo by ho nahradil.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.