in

Dřív se Havla báli, dnes se ho bojí znovu

Narozeniny mrtvého prezidenta jako světlý bod smutné doby.

Dnes by oslavil narozeniny Václav Havel.
Kdyby jeho zdraví nepoškodilo několik let kriminálu.
Kdyby nemusel zažít estébáckou šikanu.
Kdyby mohl jako dramatik svobodně žít, cestovat, vyjadřovat své názory a psát hry.
On to ale neudělal. Vybral si žít jako svobodný člověk a to mu zcela jistě zkrátilo život o několik let.

Pamatuju si na jeho poslední veřejné vystoupení v DOXU, týden před smrtí. Byl už hodně unavený, jel na vozíku, tělo už se chystalo na cestu na druhý břeh. Hlava ale sloužila stejně jako vždy, až do posledního dechu. Nesla jsem mu potom ještě čerstvý výtisk sborníku o Magorovi, kam přispěl. To už byl ale na Hrádečku, kde o necelé dva dny později zemřel. Do smrti ho vyprovázela vzdělaná boromejka, psychoanalytička Veritas Marie Holíková. Řekla, že jeho odchod byl „jako když sfoukne svíčka“. Odešel potichu, bez jakéhokoliv humbuku, na chalupě uprostřed přírody, kterou miloval. Jeho smrti si ale všiml celý svět a my jsme na chvilku měli pocit, že jsme zase normální země.

Při posledním rozloučení se davy lidí valily ulicemi. Dlouhý had z Anenského náměstí až na Hrad. Lidé měli vážné, zasmušilé tváře. Nikdo netelefonoval, nemluvil, nesmál se. Od jeho pohřbu pak všechno začalo tak nějak jít z kopce. Počínaje rokem 2013 se nad českým královstvím rozprostřela tma.

Bude velmi těžké najít v sobě sílu vrátit se nazpátek do doby, kdy se lidé k sobě chovali slušně, usmívali se a byli navzájem přátelští. Jed, který se nyní šíří z Hradu, postupně zamořuje celou zemi. Nikdy předtím, od temných 50. let, nebyli lidé k sobě tak sprostí a nepřáli si tolik zlého. Už se nestydí psát na sociálních sítích urážky a nadávky na Havla a podepsat se vlastním jménem jako vychovatelka dětí z domu mládeže v Brně.

V srpnu před třiceti lety jsem využila situace na Václavském náměstí, kdy mě omylem pustili přes policejní kordón v domnění, že jsem náhodná kolemjdoucí a ne demonstrantka. V bezpečném odstupu od policajtů a estébáků jsem zvedla ruku nad hlavu a zavolala: „Ať žije Václav Havel!“ Moje vteřina slávy netrvala ani o vteřinu déle. Okamžitě po mně skočili a měla jsem tu čest v autobuse s nápisem Zájezd jezdit po Praze, do Jesenice, na Ruzyni, a pak po více než dvou dnech v poutech zvaných medvěd na výslech do Gottwaldova. Tak málo stačilo tehdejší moci, která se bála holky co křičí Hurá Havel! Tenkrát se ho báli a bojí se ho i dnes, přestože už je několik let mrtvý.

Od jeho pohřbu uplynulo moře času a my jako křeček v kolečku běžíme nazpátek. Dnes už jsme zase v situaci, kdy se chválit Havla moc nenosí. Komunisté, estébáci a náckové mu už tradičně nemůžou přijít na jméno, část pravice bere jeho osobu – jako člověka jehož veřejná vyjádření byla vždy v souladu s životem, který žil – téměř jako osobní urážku.

K výročí jeho smrti jsem jednou točila rozhovory s předními politiky. Někdo byl dojatý, jiný třeba přišel s polemikou, ale respektoval Havlův význam. Zástupce lidové strany se choval neurvale a povýšeně, a na dotaz, co si myslí o Václavu Havlovi, okamžitě vysypal z rukávu několik kritických vět. Podle něj bylo evidentní, že mrtvý prezident může být rád, že o něm někdo jako je tato lidovecká persona, která v listopadu 1989 ještě tahala za sebou kačera, blahosklonně promluví. Bylo to celé tak absurdní, že jsem to vystřihla, což normálně nedělám. Ale bylo to jako když krysařík útočí zákeřně zezadu na novofundlandského psa a snaží se na něj zvednout alespoň nohu.

Přečtěte si také:  NE bratříčkování s komunisty a estébáky

Dalo by se napsat ještě spousta věcí o Havlovi. Byl lidský, sláva mu nestoupla do hlavy, jako jednomu z mála. Neopouštěl ho smysl pro humor. Při natáčení vytáhl z kapsy posmrkaný kapesník, do něhož se uprostřed rozhovoru úplně přirozeně vysmrkal. Točila jsem v životě s několika sty lidmi a nepamatuju se, že by někdo smrkal, když je před ním kamera. Většina lidí by žádala zastavit natáčení, lidé jako Václav Klaus by zřejmě dělali že nesmrkají. Přes odpor svého doprovodu nám nabízel k pokračování natáčení svou pracovnu, přestože už na něj čekali novináři z Corriere della Sera. Říkal, že jim poskytne rozhovor na chodbě. Udělal si čas, aby se podíval na film o přítelkyni jeho ženy Olgy Jarmilky Bělíkové, ačkoliv jeho okolí to považovalo za vyloučené, a sám v něm vystoupil. Byl přirozeně vždycky k dispozici, když bylo třeba říct něco hezkého o jeho přátelích Pavlu Landovském a Bořku Šípkovi. Byl to prostě Václav Havel, slušně vychovaný chlapec z dobré rodiny, který nikdy na své vychování nezapomněl. Což mnoha nevzdělancům a buranům, kteří přišli po něm, muselo zákonitě ležet v žaludku.

Dnes by se dožil 83 let. Zdá se, že jeho odkaz nejen neslábne, ale stává se čím dál tím více naléhavější. Může být něco výmluvnějšího než postavit vedle sebe Havla a jeho prezidentské následovníky?

Havla nám záviděl celý svět, kvůli Zemanovi se nám celý svět směje.

Díky vám můžu psát co si myslím.

Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.

Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.

Děkuju.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů