Domovní roušková policie

Nevím proč, v posledních dnech myslím na svého oblíbeného autora Daniila Charmse.

Četla jsem ho kdysi dávno, ještě když zuřila normalizace. Po roce 1989 už jsem se k němu nikdy nevrátila. Až teď:

„Jednou se Orlov přejedl hrachovou kaší a umřel. Když se to dozvěděl Krylov, umřel také. A Spiridonov umřel sám od sebe. Spiridonova žena spadla z příborníku a také umřela. Spiridonovy děti se utopily v rybníce. Spiridonova babička se opila a zatoulala se. Michajlov se přestal česat a dostal vyrážku. Krylov nakreslil dámu s bičem v ruce a zešílel. Perechrestov dostal telegraficky čtyři sta rublů a začal se tak naparovat, až ho vyhodili z práce. Takoví dobří lidé, a nedovedou se postavit na vlastní nohy.“     

Nebo příběh o stařenách, co padaly z okna:

„Nějaká stařena se z nadměrné zvědavosti vyklonila z okna, vypadla a potloukla se. Z okna se vyklonila druhá stařena, začala se dívat dolů na tu potlučenou, ale z nadměrné zvědavosti se také příliš vyklonila, spadla a potloukla se. Potom z okna vypadla třetí stařena, pak čtvrtá a pátá. Když vypadl šestá, přestalo mě to bavit a šel jsem na Malcevský trh, kde prý jednomu slepci darovali pletenou šálu.“   

Charmsovo provokativní psaní znervózňovalo vládnoucí moc a NKVD natolik, že ho uštvali k smrti – bylo mu pouhých sedmatřicet let. Přátelé pak jeho dílo schovávali ještě dalších dvacet let – tak bylo nebezpečné.   

Současná situace v naší zemi se mě mentálně pokouší navrátit před rok 1989. Napadají mě situace a věty z té doby. Kdo by to byl tenkrát řekl, že nás po třiceti letech od sametové revoluce bude hlídat DOMOVNÍ ROUŠKOVÁ POLICIE.

Co je to jiného, než když strážníci pokutují otce, který si na chvilku sundá zpocený hadřík, aby se usmál na dítě v kočárku? Nebo ochránci zákona vyzývají nudisty, aby si nasadili roušky? A co lidé, kteří hlídkují, aby udali své sousedy, tak jako to dělali kdysi, když někdo neměl povinnou výzdobu na Prvního máje?

Daniil Charms by o tom určitě napsal nějakou povídku.

Mám pochopení pro úzkostnější typy lidí, že se bojí. Doktor Josef Jonáš říká, že po skončení karantény se ordinace zaplní psychiatrickými pacienty. Už teď jsou stres a panika enormní.

Nechápu ale virtuální ukamenování každého, kdo má na nošení roušek jen trochu odlišný názor.

A vůbec často nerozumím chování bližního. Vystupuju například u lesa – v parném odpoledním slunci – z auta zafuněného třemi psy – abych pomohla malé dceři ven. Neodvratně se ke mně blíží postava na kole a už na dálku deseti metrů vyzařuje nelíčený údiv a hrůzu nad tím, že roušku nemám. A místo aby eventuálně odbočila dva metry a vyhnula se, jede přímo ke mně. 

Myslím, že celodenní nošení látkových roušek v případě, že jsme například jen s rodinou, jedeme v autě nebo běháme se psy po lese, je zdravotně mnohem závadnější než jejich nenošení. 

Tahle situace, v níž se momentálně nacházíme, bude nejspíš dobrá k tomu, abychom si ujasnili, kdo jsme a nakolik jsme ve skutečnosti svobodní. Nakolik jsme ochotní si připustit, že existují státy, kde se roušky nosí například jen mezi větším počtem lidí. Že jsou země, v nichž se lidé léčí tradiční čínskou medicínou, homeopatií či ayurvédou – a je jich mnohem víc než těch, co se léčí medicínou, která se používá u nás, a tak dále. Takže pokud se princ Charles a celá jeho rodina léčí tradičně po mnoho let homeopatií, ať se léčí homeopatií. Někdo jiný se den co den předávkuje valiem a další třeba červeným vínem nebo vitaminem C. U nás ale dochází k absurdní situaci, kdy Youtube smazal rozhovor léčitele Milana Calábka s Jaroslavem Duškem, protože kdosi nesouhlasil s navrženým způsobem léčby coronaviru antabusem. Video přitom vidělo půl milionu diváků, které zaujalo.

Schopnost udržet si vnitřní svobodu i v časech pandemie je něco, co spoustu lidí děsí. 

Jestliže někoho znervózňuje, že se někdo jiný léčí jinak než on nebo že se dívá na jiné filmy a čte jiné články, ať si klidně pořídí skafandr a chodí v něm do práce. Stát ale nemůže nařizovat lidem, jak se mají chovat a co mají dělat ve svém volném čase, pokud tím neohrožují ostatní. Jinak to až příliš připomíná dobu Daniila Charmse. 

V této chvíli doopravdy nikdo stoprocentně neví, které cesta je nejlepší. Možná, jako vždy, cesta nepodléhání panice, nevyvolávání další úzkosti. Zlatá cesta zdravého rozumu. To jde ale poměrně těžko v době, kdy nás média zásobují dnes a denně katastrofickými zprávami, počty mrtvých a děsivými předpověďmi.

Doktor Jan Hnízdil říká, že nosit roušky v lese, v přírodě a vůbec venku, nebo tam, kde tím nikoho neobtěžujete, je nesmysl a já s ním souhlasím. Větším nebezpečím než nenosit roušky v oboře či na pastvě, je podle mě mentální postoj, který část společnosti vrací před rok 1989.

A také nemožnost se vzepřít hloupým nařízením. Jeden úředník z pražského finančního úřadu na to doplatil životem. Ve chvíli, kdy upozorňoval, že jsou jeho podřízení pozitivní na Covid-19 a bylo by lepší na nějakou dobu úřad zavřít, bylo mu to z vyšších míst zakázáno. Na svou loajalitu vůči státu bohužel doplatil životem. Ve chvíli, kdy policie právě buzerovala nudisty a novopečeného otce v parku.  

Osobně mi byznys s čínskými rouškami vadí a myslím si, že vydělávat na coronaviru by mělo být trestné. Stejně jako nesmyslné vysoké pokuty, vydírání zaměstnanců, anebo zkrátka zbohatnutí na pandemii tím, že je někdo právě zadobře s vládou – čehož jsme svědky dnes a denně, kdy se ukazuje, že miliardové zakázky od státu získala podivná firma.

Přitom všem vláda dodnes nedokázala zajistit ochranné pomůcky pro ty, kteří to nejvíce potřebují – zdravotníci, pomáhající profese, ti, kteří jsou nuceni se pohybovat mezi velkým počtem lidí. 

Vláda o existenci coronaviru věděla několik měsíců – a neudělala vůbec nic. Přestože Andrej Babiš se nás dnes a denně snaží přesvědčit o opaku.  

Zajistit roušky přitom ovšem neznamená, že lidé v nemocnicích s pozitivními pacienty dostanou jeden kus na den. Nechat běhat sestřičky celý den se stejnou rouškou hraničí se šílenstvím a možná že i s trestným činem. Jedna taková zdravotní sestra už bohužel zemřela. Stres z toho, v jak infekčním prostředí se pohybuje, a ještě k tomu je na ni vyvíjen nátlak, dost možná přispěl k její smrti. Na jedné straně se vyhazují stamiliony oknem za roušky, které své nositele nijak neochraňují a na straně druhé ty kvalitní stále chybí tam, kde jsou nejvíc třeba.  

Naproti tomu nosit roušky na zahrádce, v lese nebo v parku je nesmysl a příliš to připomíná náhubek. Odmítám si ho nasadit, už z principu. Je smutné, kolika lidem to nevadí a ochotně si ho nasadí sami.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.