Monika Le Fay
Kdo by si rád nešel pro ocenění, vyznamenání či medajli. Jak kdysi říkal herec Jiří Ornest: než jsem tuto cenu dostal, tak jsem žádnou cenu neměl. V očích některých lidí to tak opravdu může vypadat.
První cenu jsem dostala už na základní škole, první místo v soutěži poezie, kterou pořádala zlínská, tehdy ještě gottwaldovská, knihovna. Pro tuto soutěž jsem vymyslela několik básní. Byla jsem překvapená, když se mi později ozvali; pozvali mě do knihovny, kde mi přečetli úryvek ze sbírky režimního autora Karla Sýse a šla jsem domů. Kdybych měla rozum, který mám dnes, tak bych odmítla sýsoviny poslouchat, ale v té době jsem o tom dobrém muži ještě nic nevěděla.
Když jsem pak v dospělosti získala další ceny, stalo se to, co se asi dalo čekat. Někdo o tom napsal do novin a lidé, kteří mě znali, s nimiž jsem si byla blízká a chodili k nám domů, mi začali telefonovat. Skutečně, jak říkal zesnulý kolega Jiří, bylo to, jako kdybych v jejich očích najednou jakousi cenu – kterou jsem do té doby postrádala – jako mávnutím kouzelného proutku získala. Holt jsme národ cen a titulů, s tím už asi moc nenaděláme.
Není proto divu, že včerejší zpráva o tom, že by měl ten člověk na hradě zase někoho nacenit, vyvolala rozruch. Účast na hradním panoptiku je neuralgickým bodem této společnosti a vedou se o něm letité diskuse, to be or not to be, that is the question.
Když jsme šli kdysi s přáteli na Hrad podpořit bratry Gorbaněvské a udělat jim doprovod při přebírání medajle pro jejich statečnou matku, využili jsme toho a alespoň tam roztáhli tibetskou vlajku a vyfotili se. Takhle nějak by mi přišlo slušné k tomu přistoupit – využít ten prostor a tu chvíli pro něco dobrého. Yaroslav Gorbaněvský toho také využil k tomu, aby Zemana oslovil a upozornil ho na situaci lidskoprávních aktivistů v Rusku.
Pokud prezident Miloš Zeman nedokáže říct ani jedinou větu na obranu ruských politických vězňů, bylo jeho vyznamenání ruské disidentky Natalji Gorbaněvské zřejmě nepoctivé
Zdroj: Od Zemana to bylo nepoctivé vyznamenání, řekl syn Gorbaněvské Jaroslav
Nynější nápad vyznamenat ty, kteří by si konečně zasloužili získat opravdové ocenění, mi ovšem přišel doopravdy absurdní. Můžou se vůbec ukrajinský prezident, šéf kontrarozvědky a Josef Mašín nějak bránit?
Kdysi, ještě v časech sladkého nevědomí, kdy jsme netušili, kdo je Babiš a na Hradě neseděl Zeman, jsem napsala komentář do MfD, že naše společnost se s bratry Mašíny, Milanem Paumerem, Václavem Švédou a Zbyňkem Janatou vyrovná ve chvíli, kdy dostanou ve Vladislavském sále vyznamenání. To se ale dosud nestalo. (Pepík Mašín pouze získal čestnou plaketu od někdejší premiéra Topolánka.) Obdržet ovšem z rukou hradního strašidla medajli? Vždyť je to nonsens! A k tomu ještě v jedné řadě s nácky, rasisty, udavači a devianty.
Nakonec nejlepší řešení zvolila romská zpěvačka a hudebnice Ida Kelarová: Dostala jsem krásnou zprávu, že jsem byla navržena na Státní vyznamenání. Neumím si vůbec představit, že bych tuto významnou cenu, které si nesmírně vážím, měla přijmout od prezidenta České republiky Zemana. Tuto cenu jsem s lítostí odmítla. V mém mládí by nikdy nevěřila, že se dostanu za svoji práci tak vysoko, ale taky bych nikdy nevěřila, že budeme mít takového prezidenta.
Prostě dokud nebude na Hradě sedět někdo normální, nemá cenu tam chodit.
K tématu jsem psala také zde: Kolektivní lobotomie ve Vladislavském sále.
Loading…