in ,

Chvála objímání, doteků a polibků

Nejveselejší rozloučení na světě

Foto: Archiv Svatopluka Karáska / Paměť národa

Rozloučení s evangelickým farářem Sváťou Karáskem oznamovaly zvony, které vyzváněly v sobotu ve tři hodiny z kostela v Salvátorské ulici.

Když jsem dobíhala s bušícím srdcem na poslední chvíli, hlavou mi probíhaly vzpomínky. Jak jsme s malými syny chodili poslouchat Sváťova kázání. On sám jako moudrý patriarcha měl ve zvyku stávat ve dveřích a všem osobně podat ruku (v dnešní době něco neuvěřitelného). Jak se pak v tom kostele podruhé oženil s Pavlou a na svatbě jim mluvil Václav Havel (který mluvil spíš o sobě, ale to nikomu nevadilo, protože emoce mu nikdy moc nešly). V tom samém kostele jsme pak se Sváťou chodili pohřbívat naše kamarády a ke konci už jen na návštěvu do Sváťova pečlivě uklizeného bytu naproti přes ulici. V létě loňského roku jsme u něj doma natáčeli, tak jsme si na památku udělali pár fotek. Kam ale zmizely, nikdo neví.

Mé obavy, že budu v kostele plakat nad všemi svými kamarády, kteří už nás předešli na druhý břeh, se naštěstí nesplnily. Protože nejpozději od momentu, kdy před oltář energicky vlítnul Rosťa Tvrdík s kapelou Svatopluk a písní „Say No to the Devil“ se v kostele rozhostila dobrá nálada. Nepřeháním, když řeknu, že to bylo to nejveselejší, nejlaskavější a nejkrásnější rozloučení, jaké jsem kdy měla možnost zažít. Sváťovy písničky jsou stále i po letech plné humoru a optimismu a on sám byl takovým člověkem, na kterého všichni blízcí rádi vzpomínají. Nejlepší zárukou takhle krásného rozloučení je prostě žít dobrý život. Při závěrečné písni „to bude Havaj, Havaj, tam v Boží blízkosti“ už lidé spontánně vstávali a málem začali tančit.

Po skončení obřadu jsem vyšla ven, najít Londýna, Sváťova souputníka a kamaráda bezmála půl století. Koho taky jiného, Londýn byl první člověk, který mi před třiceti lety o divokém reverendovi vyprávěl. Stáli jsme venku před kostelem a povídali si o tom, že se poslední rozloučení nedá ošidit. Neexistuje žádné příště nebo jindy, další už nebude. A když jsme si tak krásně povídali, asi abychom se vrátili nohama na zem, odněkud přilítl nějaký zvlčilý underground, odstrčil mě a řekl: „Dovolíš, chci si udělat s Londýnem fotku!“

Opravdu, lidé se dnes už nefotí proto, aby zaznamenali nějakou situaci, nebo si uchovali vzpomínku. Fotí se na pohřbu někoho s někým, koho potkají a s nímž neprohodí ani slovo; jen proto, aby se s tím mohli někde na sociálních sítích chlubit. Londýn, když spatřil můj výraz, se od srdce zasmál a řekl: „Pojď sem, ať tě obejmu.“

A tak jsme tam tak chvilku stáli a objímali se, aniž bychom se fotili. Myslím, že kdybych v té chvíli vytáhla mobil, sice bych měla fotku, ale nenapadlo by mě to, co mě napadlo. Hlavou mi blesklo, že jsem se takhle před chvílí objala s rouškou na tváři s Matyášem a že mi Jarda políbil právě vydesinfikovanou ruku. A že to, co je jindy normální a běžné – potkávat lidi, dotýkat se jich, objímat je a líbat, je dnes něco velmi výjimečného. Až tak, že si dokážu vybavit, s kým jsem se v poslední době – kromě svých blízkých – objímala. S Andreou a s Gábinou po novoroční procházce se psy. S Bárou před vchodem do televize. A s Davidem, který měl ten skvělý nápad, že ještě přinesl dvě velké kávy a šli jsem do parčíku za Kavkama na lavičku. Skoro jako v kavárně.

Všichni mě objali jako první. Sama bych si netroufla, ačkoliv normálně nemám problém kohokoliv na ulici zulíbat. V ten moment, před tím kostelem, mi došlo, že to pro mě znamenalo totéž, jako když by mi někdo na poušti podal sklenici vody.

Dodržuju všechna opatření, nosím roušky, desinfikuju se tak důkladně, že často cítím chuť desinfekce v ústech, snažím se být ohleduplná ke svému okolí. Ale posílení imunity přece není jen hygiena a zdravý životní styl. Mnohem víc podle mě znamená mít možnost rozloučit se s někým, když je čas, stejně jako obejmout se, dokud to ještě jde.

Doma jsme vždycky spali v posteli s dětmi a časem k nim přibyli také psi a kočky, protože nikdo nechce být v noci sám. Je mi líto lidí, kteří jsou téměř rok zavření doma a dodržují takzvaný sociální distanc. Myslím, že na samotu a nedostatek objímání se dá umřít stejně jako na nějakou nakažlivou chorobu.

Written by Monika Le Fay

Matka několika dětí, dvě jsem porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0

Komentáře

0 komentářů