Monika Le Fay
Fotografie z jednání poradců Petra Pavla, obklopeného sedmi muži a v pozadí se dvěmi ženami, které Hrad.cz ani nezmiňuje jménem, je něčím bizarní. Možná, že na vojně to tak nikomu nepřijde, protože i přes veškerou feminizaci je prostě mezi vojáky vždycky více mužů. V běžném životě, kde to je zhruba půl na půl, by to tak ale být nemělo.
Zatímco Masaryk měl své Pátečníky – samí chlapi, jak jinak, ale to bylo před sto lety – Havel se scházel s lidmi víc jak dvacet let při debatních večerech (zvaných Amálie podle lánské vily, kde tradice původně vznikla). A světe div se, ženy mezi nimi byly také. Nejspíš proto, že je měl dramatik a disident rád a celý život na jejich názor dal, ale zejména proto, že mu prostě asi ani nepřišlo na mysl, že by měl ženy z veřejné debaty vydělovat. Společenství kolem Charty 77 bylo mimo jiné inspirující v tom, že ženy mohly mít stejnou roli jako muži a přestože třeba některé z nich se smířily s tím, že jejich polem působnosti bude spíš přepisování, množení a distribuce samizdatů, sbírání podpisů, nebo účast na demonstracích, mnohé jiné byly také mluvčími Charty a významnými disidentkami, včetně původní první dámy.
Olžiny nejbližší kamarádky, jako byla psycholožka Jarmilka Bělíková, nebo knihovnice a editorka Olga Stankovičová, po žádných funkcích, stejně jako ona sama, nebažily. Měly ale rozsáhlé znalosti, mj. z literatury a z psychologie, takže by dokázaly, kdyby se jim zachtělo, mít také nějaké fundované komentáře.
Jaký rozdíl mezi lidmi, kteří dnes a denně zaplevelují veřejný prostor svými výlevy, ochotni mluvit k čemukoliv. co se namane. Jistý psychiatr, který po odhalení, že spolupracoval s StB, zamířil do důchodu, prý měl v kanceláři připravené tzv. televizní sako, zvyklý na to, že se ho na jeho názor na jakékoliv téma často ptají a on jim ochotně cokoliv odpoví.
Nevím, jestli je to spíš mužská vlastnost; nechci, aby to vypadalo, že jsem zaujatá proti mužům, ale má zkušenost mi říká, že to asi bude spíš jejich doménou, všude se hlásit, ke všemu řečnit a snažit se ovládnout pole svými plky jen proto, aby získali co největší pozornost. (Znala jsem samozřejmě i takovou ženu, ale to byla spíš výjimka a o mrtvých jen dobře.)
Kdybych byla v kůži Petra Pavla, sestavila bych sbor poradkyň, který by se scházel jednou za dva měsíce a byly by v něm jenom ženy. A trvala bych na tom, že tam musí být ženy všech etnik, všech možných vyznání a politických preferencí. Podmínkou by ale muselo být, že to nebudou sběračky pozornosti, mediální tvářičky, nebo narcistky, lačnící po funkcích, ale ženy, které za své názory ručí svým životem. Takových jsem v disentu potkala plno a je jich hodně i dnes.
Často stranou veřejného zájmu pracují na tom, abychom zlidštili naše porodnictví, ústavní péči, umožnili dětem svobodné vzdělávání, starým lidem důstojný odchod, etnickým menšinám rovnoprávnost, uprchlíkům zázemí, zvířatům lepší zacházení, přírodě ohleduplnost a ženám a dětem obecně lepší podmínky. A jak říkám, rozhodující by byly jejich činy, nikoliv slova.
Už v kampani a hlavně v jejím závěru bylo vidět, jak mnozí lidé prožívají představu, že jsou u toho a mají k prezidentovi tudíž jaksi blízko. Proto by to chtělo někoho, kdo u něj blízko nebyl, ani si nekladl takové nároky a komu nebude vadit, pokud o svou pozici přijde. Možná, že by se ani jména neměla zveřejňovat, protože těch, co jsou ochotní jít přes mrtvoly jen proto, aby se mohli vyfotit na Hradě, je pořád víc než dost.
Znám jednoho muže, který má neustále potřebu citovat svou manželku, přičemž ta nikdy v životě neřekne nic, co by mělo hlavu a patu; spíš naopak. Hodně mužů intuitivně cítí, že by ženy měly dostat víc prostoru, že by jim měli nechat trochu kyslíku k dýchání, nebo mají jen špatné svědomí, že se ke všemu pořád vyjadřují sami. Ženy jsou ovšem různé, namátkou třeba Alena Schillerová, Marta Semelová, nebo Dana Stodolová; rozhodující by měla být schopnost dokázat své myšlenky formulovat na základě znalostí faktů a poznání a umět se případně i vymezit proti názoru prezidenta a trvat na svém.
Ženy, které mám na mysli, se zabývají věcmi, které jsou v životě opravdu důležité a to, že jim většinová společnost nedává větší prostor, je jen známkou toho, že se o důležitých tématech viděných ženskou optikou u nás stále ještě nemluví tolik, kolik by mělo. Kdybych byla na Hradě já, zvala bych i ženy, které prezidenta nevolily, už jen proto, že hlava státu zastupuje ve společnosti všechny občany. A časem bych poradní sbor obměňovala, aby si na něj nezvykly a nesklouzly ke kávovým dýchankům. To je moje skromná, nevyžádaná rada směrem k Hradčanskému náměstí.
P.S K tomuto textu mě motivoval jeden můj kamarád, který zároveň vymyslel i jeho název, když jsme spolu mluvili o tom, proč ženy chybí ve veřejném prostoru. Zároveň mě upozornil, že bych měla alespoň jmenovat pár příkladů, koho mám na mysli. Takže jen tak namátkou z hlavy uvádím několik žen, na které jsem si vzpomněla, ale našlo by se jich určitě mnohem víc.
Podle abecedy:
litevská historička Halina Beresnevičiūtė-Nosálová
překladatelka a publicistka Alena Bláhová
ředitelka Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové Monika Granja
slovenská disidentka a podnikatelka Dagmar Havlová-Ilkovičová
boromejka a psychoanalytička Marie Veritas Holíková
spisovatelka a knižní redaktorka Františka Jirousová
spisovatelka a novinářka Jana Klusáková
kulturní mecenáška Dadja Altenburg-Kohl
aktivistka za práva zvířat Alice Oppová
romská politička a politoložka Edita Pišojová
sociální demokratka a aktivistka, iniciativa Hlavák, Magdalena Pospíchalová
česká politička a psychiatrička kazašského původu Džamila Stehlíková
disidentka a psychoterapeutka Jitka Vodňanská
disidentka, lékařka a politička Irena Moudrá Wünschová
Loading…