Monika Le Fay
Sexuální orientace, možnost jiného pohlaví, než je jenom muž nebo žena, či možnost adoptovat dítě LGBTI+ páry, je něco, co nedá mnohým spát. Nevím, jak vy, ale mně vždycky přišli ti, kdo řeší sexualitu jiných lidí, něčím divní. Co je jim vlastně do toho? Předpokládám, že když se někdo narodí například jako muž, aby během života, po letech tápání a pokusů/omylů se ženami i muži nakonec dospěl k tomu, že se nejvíc ze všeho cítí jako žena, tak si to nevybral úmyslně a že ani jeho rodiče ho nezplodili právě takovým naschvál. Prostě někdo se narodí takový a jiný makový, přišel čas se s tím smířit.
Když jsem ještě bydlela v Gottwaldově a chodila do školy, mé zoufalství z toho, jak vypadal tehdejší svět, bylo naprosto hmatatelné. Jednou večer jsem šla domů kolem přehrady směrem k parku, kde jsme si jako děti hrávali a kde soudruzi nechali povalovat na zemi lidské kosti ze hřbitova, kterým kdysi park býval. Pod vlivem Lermontova, Black Sabbath, Judas Priest, Ladislava Klímy a Franze Kafky, celá v černém, seděla jsem na lavičce, dívala se do vody a přemýšlela nad tím, jestli by nebylo lepší život ukončit. Ať jsem to brala z jakékoliv strany, život za dráty, bez možnosti svobodně cestovat, číst a poslouchat co chci, se mi zdál naprosto k nevydržení. Najednou se přede mnou objevil Honza P., který se vynořil ze tmy. Nevím, jak se mu to přihodilo, ale jel kolem trolejbusem a zahlídl mě, jak tam sedím a nabyl dojmu, že mi není dobře. Znali jsme se z baru, kam jsem všichni chodívali, nebyli jsme si ale nijak zvlášť blízcí. Byl starší, na socialistické poměry trošku výstřední a říkalo se o něm, že je gay. Sedl si ke mně na lavičku a zahnal mé chmury.
Mám mezi LGBTI+ lidmi přátele a musím říct, že bych si přála mít za muže gaye, pokud by to jen trochu šlo, protože žádný partner, kterého jsem kdy potkala, nedokáže být tak empatický. Naprosto chápu lidi, kteří se dávají dohromady bez ohledu na jejich sexualitu, jako například ženy, které po celoživotních traumatických zkušenostech s muži najednou zakotví ve vztahu se ženou, ať už lesbickém, či jen přátelském spolužití. Navzdory všem Piťhům, Pithartům a dalším, kterým gayové straší ve věži.
Ne každý je tak osvícený jako můj vzácný přítel, benediktinský mnich, básník, mukl a arciopat Anastáz Opasek, jehož nejbližší celoživotní přítel byl gay. Když mě před mnoha lety křtil, nějak jsem nabyla dojmu, že jsou v církvi nejspíš všichni takoví – milosrdní, lidští, s pochopením pro lidské nedokonalosti a hříchy. To jsem se ale šeredně napálila.
Je vůbec zajímavé, že nejvíc záště vůči lidem jiné orientace přichází právě od těch, kteří se sami prohlašují za křesťany, což je úsměvné, protože křesťanství neznamená nic jiného než lásku. Ta jim ale v životě nejspíš chybí a proto jsou schopni psát neuvěřitelné věci. Naposledy včera mě vytočil lidovecký politik Pavel Bělobrádek, který pod statusem Markéty Pekarové Adamové na podporu LGBTI+ napsal něco, za co by byl v civilizované zemi ukamenován.
Snažila jsem se ho na to jemně upozornit, ale moc to nepomohlo; spíš naopak. Arogance přibývalo a studu na mé straně taky. V zemi, kde dodnes lidé páchají sebevraždu kvůli své sexuální orientaci, kdy se ji bojí projevit a nejsou přijímání svými blízkými, znamená strefovat se do lidí s jakoukoliv orientací jinou než heterosexuální nedostatek empatie, vkusu a nakonec i rozumu. Pavel Bělobrádek se prostě projevil jako debil.
Loading…