in

Alexandr Vladimirovič Meň, světlo v temnotách smutné Rusi

Věra Tydlitátová: Třicet let od mučednické smrti pravoslavného kněze

Vždy, když podléhám hněvu vůči arogantní ruské politice a všeobecně rozšířenému křupanství ruských zbohatlíků, postkomunistických papalášů, stalinských nostalgiků, vysokému kléru zkorumpovaného pravoslaví a neofašistů, snažím se vyvolat v mysli jasné obrazy té lepší Rusi.

V Rusku žili a žijí vynikající spisovatelé, troufám si říci, že žádný národ na světě nedal lidstvu tak všestranné romanopisce, jsou zde prvotřídní filmaři, divadelníci, muzikanti, vědci, jsou zde též ruští bojovníci za lidskou svobodu, lidé, jejichž nasazení a občanská odvaha bere dech. Rusku je těžké porozumět, snad proto má nadšené obdivovatele i zaryté nepřátele, pro západního člověka je obtížné pochopit, že Rusko je na jedné straně Ivan Hrozný, Stalin, Brežněv, Kirill a Putin, na druhé straně Puškin, Michail Lomonosov, Lermontov, Mendělejev, Gogol, Tolstoj, Čechov, Bulgakov, Isaak Babel, Boris Pasternak, Ivan Alexejevič Bunin, Vladimir Nabokov, Ilja Erenburg, Marina Cvětajevová, Čingiz Ajtmatov, Bulat Okudžava, Vladimir Vysockij, „osm statečných“ z roku 1968, Alexandr Daniel a řada dalších ruských a v Rusku působících osobností včetně otce Alexandra Meně.

Tyto dvě řady odlišných představitelů Rusi jsou krátké, příliš stručné, nicméně ta světlá strana je delší. Na zlé lidi je lépe zapomenout, jak ostatně činí i pravoslavná liturgie. Těch jasných tváří má Rusko hodně, jejich jména zapomenuta nebudou.

Ruská pravoslavná církev byla a zůstala rozpolcená. Zatímco v jejích nejvyšších patrech ční odpudivé postavy spojené se světským mamonem, mocí a udavačskou minulostí v KGB, dějiny ruské církve odpradávna provází i skrytá či zjevnější duchovní opozice. A tato opozice má též své směry, své rozličné ideové základy.

Dokonce i v dobách komunistického útlaku měl pravoslavný disent nejméně dvě polohy: na jedné straně vzdorovalo komunistickému vražednému ateismu konzervativní, až fundamentalistické křídlo, které se vymezilo proti údajně nemravnému, poživačnému, zdegenerovanému a kacířskému Západu, proti ekumenickým projevům některých ruských křesťanů. Tato konzervativní církev nyní reprezentuje restaurační snahy v postsovětském Rusku. Tradicionalistické skupiny pravoslavných Rusů nadšeně přebíraly z předsovětské, carské éry negativní dědictví nesnášenlivosti, například odpor k římskokatolické církvi i protestantismu, k západní liberální demokracii, kterou ztotožnily se satanem, nostalgii po samoděržaví a mnohdy i antisemitismus, který spojují s výsostnými duchovními tradicemi dávného a nyní nekriticky idealizovaného Ruska.

Přečtěte si také:  Voice of Europe: Klaus, Paroubek, Svoboda a Rajchl

Otevřenější, reformistické a ekumenické křídlo ruského pravoslavného disentu představuje mezi jinými duchovní, teolog, filosof, biblista a literát, jeden ze zakladatelů Ruské biblické společnosti, Alexandr Vladimirovič Meň. Tento pravoslavný intelektuál představoval křesťanské křídlo schopné a ochotné spolupracovat s kulturním disentem a uznávající západní demokracii a svobody. Život tohoto duchovního je vměstnán do nejtemnější éry bolševické diktatury. Nikdy se nemohl a ani nechtěl zapojit do mašinérie moci. Polem jeho působení byly malé skupiny věřících, jeho skromnost, píle a charisma přinášely sílu často jen jednotlivcům. Až těsně před smrtí, když za Gorbačova nastalo politické uvolnění, mu byla svěřena vlastní farnost a Alexandr Meň mohl vystupovat v médiích.

Velmi rychle si našel své publikum, jeho ekumenická otevřenost vůči západnímu křesťanství, jeho tolerance, humanismus, blízkost lidem, rozhled a vysoká vzdělanost imponovaly. Není divu, že zároveň vzbuzoval nenávist. Nenáviděli jej kágébáci, bolševičtí bafuňáři, pro něž víra v Boha a její šíření vždy znamenaly hrdelní zločin, nenáviděli jej milovníci starých pořádků. Ale smutnější je, že stejně fanaticky Alexandra Meně nenáviděli mnozí křesťané.

Mezičlánkem mezi přeživším sovětským aparátem a postsovětským pravoslavným klérem napojeným na Putinovu moc jsou v Rusku skupiny blízké novým formám fašismu, nacionalističtí šovinisté, násilničtí chuligáni, obdivovatelé vražedných diktatur. Část této postmoderní ruské sebranky zasahuje i do oficiálních struktur pravoslaví. Známe obrázky ruských popů ověšených kříži, kteří se cvičí ve střelbě z pistolí. Méně spektakulární spojení církevní vrchnosti s arogantním násilím představuje například fakt, o kterém svědčí Petr Příhoda, že jistý pravoslavný zpovědník odmítl udělit rozhřešení věřícímu, který projevil úctu otci Meňovi. Patří sem i občasné zdůrazňování faktu, že Meňova maminka byla židovského původu.

Sám Alexandr Meň připomíná mnohé mučednické postavy ruské hagiografie. Svůj naplněný život završil jako martyr. Otec Meň byl 9. září 1990 na lesní cestě ze svého domova v obci Semchoz k vlakovému nástupišti, odkud chtěl jet do Novoj Děrevni sloužit mši, napaden a zabit několika ranami sekery. Jak je v Rusku běžné, jeho vrahové nebyli nikdy dopadeni. Meňův pohřeb se podle ortodoxního kalendáře připomíná na den Stětí Jana Křtitele. Po Meňově mučednické smrti některé významné farnosti vyzývaly věřící, aby následovali jeho příklad v pevnosti víry.

Přečtěte si také:  Co by řekli Franz Kafka a Sigmund Freud na Netanjahua?

Meňovy knihy začaly vycházet konečně i v Rusku a v rozhlase byly vysílány jeho proslovy a kázání. Přestože Meňova mučednická smrt vyvolává silné emoce a sympatie, které ústí až do žádostí o kanonizaci, konzervativní křídlo ruské pravoslavné církve nadále odsuzuje jeho „modernismus“ a ekumenické snahy. Ruská pravoslavná církev stejně jako celá ruská společnost je rozdělená. Na jedné straně je viditelná okázalá nádhera, bohatství a moc, arogance diktátora Putina a jeho přítele, kágébáckého, pohádkově bohatého patriarchy Kirilla, na druhé straně je téměř neviditelná skrytá a neokázalá, laskavá a obětavá duchovní moc toho skutečně svatého Ruska.

Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.

Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.

Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.

Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.

Autor: Věra Tydlitátová

Religionistka, spisovatelka a výtvarnice. Napsala mj. Kosmologie Hebrejské bible a starověké židovské tradice, Encyklopedie dějin antisemitismu, nebo Židé v Putinově stínu: Antisemitismus v české prokremelské propagandě.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Loading…

0