in

Marseillský tarot – můj Mediterranean noir román o lásce a válce

Letošní rok Ohnivé Kozy mě trochu doběhl.

Jak jsem zvyklá natočit za tři týdny dvě Třinácté komnaty (z toho jednu v Lindau) a po večerech přitom vymyslet a vyrobit sborník o Magorovi (od nápadu do vytištěné knihy s mnoha osobnostmi, obrázky a vzkazy), narážím letos celý rok na mantinely, na které má Venuši ve Střelci není zvyklá.  Všechno se odkládá, lidé přicházejí a odcházejí, zatímco práce stále stojí; lámu si hlavu nad tím, proč to tak je a do toho poslouchám nějaký podcast, kde mluví o tom, že je to jeden z příznaků Ohnivé Kozy.

Naštěstí už brzy skončí a já se zase vracím ke svým lidem, které znám dvacet i třicet let, kteří mě mají rádi a já mám ráda je a s nimiž je komunikace mnohem lepší a hladší, co se domluví, to funguje, všechno jde tak nějak samo.

Tímto se chci omluvit všem, kteří jste si knížku objednali a píšete mi, kde je. Tak jako jsem se dostala do skluzu s podcasty, které musely čekat na to, až přijde ten správný člověk, právě tak jsem musela s knihou počkat, až  se objeví ta správná konstelace. Dnešní zvyklost, že se něco napíše a už to jede, aniž by to někdo pořádně četl a přemýšlel nad tím, mě trochu děsí.

Z FAMU jsem zvyklá, že jsme si vzájemně dramaturgovali scénáře, až chlupy lítaly. Na scenáristice nás neučili jen psaní, ale také dramaturgii, tj. schopnost ponořit se do příběhu, najít jeho slabá místa a zároveň také řešení. Když člověk něco píše pět let a celou dobu ani nikomu nepřizná, že něco píše, čeká na to, až si to přečte někdo, kdo to pochopí. Mně se to podařilo až teprve poté, co byl text připravený k vydání a to jen proto, že jsem ho dala přečíst lidem, které dlouho znám  – a aby byl Vesmír v rovnováze – byl to muž i žena. Oba dva román přečetli ze soboty na neděli a oba dva mi řekli svůj názor, což bylo něco, na co jsem celou dobu čekala. Zpětně jsem ráda, že jsem se nenechala vyvést z rovnováhy a knihu nevydala, protože oba dva měli skvělé dílčí připomínky, které jsou ale v příběhu psaném pět let a odehrávajícím se ve Francii, v Maroku, v Tunisku, v Egyptě, v Bulharsku, v Maďarsku, v Srbsku, v Čechách a v Itálii dost důležité. Možná by si toho řada lidí nevšimla, ale já jsem jim ze srdce vděčná, že oni si toho všimli a že si s tím mým emocionálním eposem dali práci. Moje šíří podstata doplněná o několik hlavních planet v Panně má ráda jak hloubku a opravdovost, tak pořádek a smysl pro detail, možná že někdy až příliš.

V normálním životě se na detaily nehraje a člověk má být velkorysý. Při práci je ale schopnost dotáhnout věci do konce klíčová. Ve filmovém štábu má člověk spolupracovníky, kteří mu pomáhají a film je kolektivní dílo, v psaní je člověk úplně a naprosto sám, odtržený od života a ve stavu podobajícímu se šílenství. Navíc když je člověk přesvědčený o tom, že nikdy nic podobného nenapsal a možná že už ani nikdy nenapíše.

Pamatuju si, jak mi jednou jeden spisovatel přinesl hromádku svých knih a cédéčko s jeho příběhem, historku o tom jak si mojí fotku vystřihl a nosil v peněžence a nápad, jak spolu budeme tvořit. Jenže kdepak, v psaní musíme tvořit každý sám za sebe, takže z toho nic nebylo. Ale člověk nutně potřebuje někoho, kdo si text přečte a kdo mu  porozumí, kdo se do něj vnoří a kromě slabých míst v něm třeba najde i významy, které tam ani nejsou, nebo něco svého.

Je pro mě velkým povzbuzením, že mi lidé říkají, že mé postavy znají ze svého života, ačkoliv jsem si je vymyslela v mé hlavě a ve skutečnosti neexistují. Co existuje, je naše kolektivní a  z velké části v nevědomí ukrytá zkušenost s láskou, s válkou, s matkou, s mořem, s pouští, s měsícem v úplňku, nebo s cestováním, které nás má zachránit před sebou samými.

V hloubi duše miluju postavu francouzského vojáka Adama, který za mnou před mnoha a mnoha lety přišel jako malý chlapec, kterého opustila matka. Ve skutečnosti žádný Adam neexistuje, ale jak říkal náš pan profesor psaní Vladimír Körner, co můžete čekat od člověka, který dvě třetiny života strávil s postavami, které si sám vymyslel.

Zajímavé pro mě je, že zatímco jsem byla přesvědčená, že píšu existenciální Mediterranean noir, lidé kolem mě na to reagovali slovy, že to je emocionální epos, básnička v mlze, nebo příběh, který odvane le mistral a jediné co zůstane důležité, jsou city. To jsem asi potřebovala slyšet, protože nejvíc ze všeho jsem se bála, abych nebyla cynická.

Pro nákup knihy v předprodeji klikněte zde.

Teď už se nemůžu dočkat, až knihu vydám. Bude to ještě do Vánoc, Venuše ve Střelci to ocení. Moc se omlouvám všem, kteří na knihu čekají. Mohu vám vrátit peníze, nebo můžete počkat, tentokrát už to vyjde. Jsem vám moc vděčná za vaši podporu a za váš zájem.

(Můj portrét nakreslil František Nikl)

Autor: Monika Le Fay

Monika Le Fay je matka několika dětí, dvě porodila a dvě si přivezla. Režisérka několika desítek filmů. Scénáristka a spisovatelka.