Léčba Kafkou

´

Přesně před Štědrým dnem jsem bloudila poblíž hrobu Franze Kafky, protože jsem nesla v batohu knihy pro sochaře Jardu Rónu, který tam poblíž má ateliér. A to byla příhoda tak bizarní a kafkovská, že si ji schovám do nějaké povídky, nebo scénáře.

Kromě jiného jsem potkala muže a ženu z Holandska, kteří si přáli vidět hrob velkého mistra; místo toho ale stáli za hřbitovní branou a smutně pozorovali ceduli s nápisem Dr Franz Kafka 250 m. Uvnitř se ještě svítilo, tak jsem v mobilu našla telefon a zavolala tam. A v duchu mi blesklo hlavou, že nesmím říct jak se jmenuju, protože existuje pravděpodobnost, že mě mohli zahlédnout u Míši Jílkové, kde jsem orodovala za gazanské sirotky a blahořečila jsem se v duchu, že nemám na sobě kefíju, kterou jinak nosím skoro pořád, protože to je jak ochrana hlavy před saharským pískem, tak šátek proti zimě na krk. Přišla slečna a  řekla, že hroby jsou zavřené, protože bylo pár minut po čtvrté. Orodovala jsem za holandského bratra a sestru, že ráno už letí domů, ale nepomohlo to, pořádek musí být a jak by to vypadalo, když by každý, koho to napadne, mohl kdykoliv zajít na hrob, nebo do zámku. Řekla jsem jim tedy, že aspoň vidí na vlastní oči Kafkaland, v  němž žijeme a oni se smutní a bez rozloučení odloudalli pryč.

K židovskému hřbitovu jsem šla pěšky z Flory a vzpomínala na Filipa Topola, jehož pohřeb jsme na Olšanech točili a taky na Dušana Šrámka, se kterým jsme se o kousek dál za zvuku hlučné hudby rozloučili (a kde mi při pohledu na Václava Klause otekl krk) a taky na všechny možné další hroby.  Na hrob Růženy Vackové, kam jsme šly s Irenkou Vlachovou a sestřičkou Dominikou Bohušovou (Irenka si dokonce po návratu z Holandska koupila na Malvazinkách byt, aby se na Růženku, s níž strávila mnoho let v komunistickém kriminálu, mohla dívat z okna) a taky na hroby na Markétě, kde leží všichni naši přátelé a lidi, které jsme měli rádi a kde si už léta taky plánuju hrob, což je prý věc pohřební služby – řekli v klášteře – a ne benediktinů. A kde jsem mimo jiné pomáhala zorganizovat rozloučení s filozofem Alešem Havlíčkem, od jehož smrti letos uplyne neuvěřitelných deset let. 

A taky jsem si vzpomněla na dušičkovou návštěvu našeho hrobu na Lesním hřbitově ve Zlíně – prý jednoho z nejkrásnějších hřbitovů ve střední Evropě, což můžu jenom potvrdit, protože to není hřbitov, ale krásný park. Jeli jsme na hroby se syny, dcerou, synovcem a matkou a když jsme se v tomto složení narvali do auta, měli jsme štěstí, protože policejní hlídka, která kontrolovala na silnici auta, zrovna otočila hlavu jiným směrem. Vzpomněla jsem si na poučku z autoškoly, že v případě kulturní akce může být v autě více lidí, ale nevím jestli jsou hroby zrovna kulturní akcí.

Náš rodinný hrob jsme umetli, položili svíčky a květiny a vzpomínali přitom, kdo všechno v hrobce leží. což je větší počet lidí. Kromě těch, které jsem znala, nebo o nich vím, je tam také mentálně postižená sestra manžela jedné méí pratety, která umřela mladá už před válkou. A když ležela v márnici, bylo tam s ní také malinké děťátko, které nikomu nepatřilo a nikdo o něj neměl zájem.

 Tak jí ho dejte do náruče, řekla moje prababička, ona měla ráda děti. A tak to děťátko tam leží už téměř sto let taky.

Na nový rok jsem se sešla se svými nejbližšími přáteli a kolegy v hospodě U Rudolfina  a protože jsme se nevyfotili a nesdíleli důkaz na sociální sítě, tak jako kdyby setkání neexistovalo. Ale naštěstí jsem se fotili už před mnoha léty, tak nějaký důkaz o naší společné existenci máme. Vzpomněli jsme si také na svého kolegu a kamaráda, s nímž jsme oslavovali narozeniny jeho prvního dítěte a při té příležitosti se ukázalo, že to děťátko je nemladším potomkem rodiny Franze Kafky..

Vzpomněla jsem si při té příležitosti na Milana Kubese, od jehož smrti taky nedávno uplynulo deset let, s nímž jsem tam zapíjela Jarmilku Bělíkovou a když jsem šla domů, tak Milan ještě potkal Magora jdoucího z pohřbu, pokračoval v popíjení a zlomil si ruku, A tak jsem chvilku vzpomínali na to, kdo se jak dolámal a že kvůli tomu i někteří z nás chybí a tak jsem si samozřejmě vzpomněla i na Honzu, který leží na Hagiboru, odkud se může dívat na hrob Franze Kafky. 

Dolámaný byl také můj dávný kamarád, kterého jsem potkala už podruhé na Smíchově šourajícího se o holích a který mi naposledy řekl, že Putin není zas takový agresor, takže jsem naznačila  zvuk zvracení a nechala ho tam stát na chodníku, Tentokrát jsem ho rovnou pozdravila jako starého putinovce, což se mu moc nelíbilo. Chvilku jsme pak probírali společné někdejší kamarády, z nichž někteří se putinovci opravdu stali, což je naprosto pozoruhodné, protože to byli lidi, kteří zakládali Ústav pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu a pracovali na polistopadovém ministerstvu vnitra. Někteří už zemřeli, jiní se pochroumala fyzicky a někteří z nich bohužel i mentálně.

Pokud je nedorazil Putin, tak zcela jistě Putinův kamarád Netanjahu. 

Jak říká Nietzsche, když se dlouho díváš do propasti, může se stát, že se propast dívá na tebe.

Možná že je řešením návrat ke starému dobrému Františkovi. Představuju si ho, jak se klátil se svou vysokou postavou uličkami staré Prahy. kde hledal k jídlu nějaký vegetariánský pokrm, navštěvoval nevěstince a po večerech čítal Babičku Boženy Němcové. Je to opravdu nevěřitelné, že 250 metrů za mřížemi židovského hřibitova existuje jeho hrob.

Psala jsem v souvislosti s Anastázem Opaskem, že nějaké kosti a lebky jsou překonaný koncept a jeho duše už lítá někde v bardu (což se hodně líbilo Karlu Schwarzenbergovi a hned mi volal a bylo to asi tři měsíce předtím, než odešel). Ale fakt, že velký mistr, nebo to, co z něj zbylo, jen tak leží mezi námi, je vynikající. Že tu žil, chodil po stejném dláždění, jezdil tramvají, všechno to viděl a přežil. Nespáchal sebevraždu, neupil se, do poslední chvíle zůstal duševně zdravý.

Člověk by asi měl místo živení se smrťáky (jak říká jeden astrolog) věnovat více pozornosti živým. Ale někdy jsou někteří mrtví mnohem zajímavější. Takový Aleš Havlíček vymyslel, připravil a vydal tolik filozofických knih, že je můžete číst až do důchodu a v důchodu už nemusíte kupovat nic jiného, protože si to můžete přečíst celé znovu. A hledat v nich odpověď na otázku, kde se v lidech bere zlo.

A kdo kdy četl naposledy Kafku? Možná je problém v tom, že člověk neustále slyší o Mileně Jesenské, rodině Krejcarových, Bondym, Brodovi, Hermanu Kafkovi; vidí filmy o Kafkovi, o tom, jaký byl, že rád plaval a opaloval se, že by si nejspíš rád dal avokádový toust, ale skoro nikdo ho doopravdy nečte. Možná kromě holandských turistů a možná ani to ne.

Přitom když se člověk oprostí od všech možných výkladů, to, co píše, je někdy opravdu tak vtipné, že se člověk stejně jako autor při předčítání svého díla, musí smát nahlas. Ačkoliv ho třeba na konci zamrazí, nebo ho napadne, že by si nejraději kulí provrtal hlavu, což by ale ničemu nepomohlo.

Když jsem kdysi na gymplu o Kafkovi mluvila, učitel řekl spolužákům Pište si, takže jsem jim kompletního FK nadiktovala do sešitů sama (to mu pak samozřejmě nebránilo, aby mi dal z češtiny čtyřku). Tenkrát jsem tím žila asi jako každý, kdo se s Kafkou setkal poprvé a byl jím uhranutý. Od té doby už uplynulo strašně moc let. Možná přišel čas ho otevřít ho znovu.