Hlavně se neposrat!

Mám pocit, že o Karlu Schwarzenbergovi jsem napsala už asi všechno, co jsem chtěla.

Dokonce i knihu:

A natočila dva filmy:

Třináctá komnata Karla Schwarzenberga

Chůze lesem

Na žádný jiný film jsem neměla tolik pochvalných reakcí, než na Chůzi lesem. Dítě odjelo na školu v přírodě a já jsem celý týden odepisovala lidem, telefonovala s nimi, komunikovala na sítích.

Nikdy předtím se mi ale také nestalo, že by Česká televize k filmu, který jsem natočila, neudělala jedinou P.R. akci, nebyla jsem pozvaná do jediného televizního pořadu. neexistoval jediný dotaz, recenze. či odkaz na sítích. Televize film hluboce zazdila a za tou zdí je dodnes.

Dokonce i když mě po smrti Karla Schwarzenberga kontaktovali z pořadu Newsroom ČT24, abych na něj vzpomínala jako scenáristka a režisérka jeho Třinácté komnaty, ani oni netušili, že jsem natočila hodinový dokument.

Kníže měl specifický smysl pro humor a když film, který jsme dlouho předtím se střihačem Michalem Lánským dokončili, nikdo neodvysílal, říkal, že si myslí, že si ho televize schová a pustí ho k jeho nedožitým stým narozeninám. 

Asi by se nedivil, že ho už znovu nedávají, stejně jako by se nerozčiloval nad mentálními obraty a přemety lidí, které míval rád.

Když jsem se kdysi rozhořčila a mluvila o mentálním veletoči jednoho jeho kamaráda, mávl nad tím rukou. Nevím přesně, čeho v tom bylo víc, jestli jeho křesťanské výchovy a opravdové velkorysosti, nebo – jak se někdy smál – prosté lhostejnosti – proč se rozčilovat nad něčím, co nemá smysl. Lidé jsou hamižné a vzteklé opice, říkal (zvlášť tedy někteří, když zestárnou).

Vybavuju si. jak nemohl doma na Dřevíči najít telefon, tak jsem řekla, že mu zavolám. A z jeho kapsy kraťasů se ozvalo: „Monika!“ To byl celý on, v zápalu diskuse prostě zapomněl, že telefon strčil do kalhot.

Byly zajímavější věci, než telefon. Například vracet se do historie a vzpomínat na osobnosti, které potkal. A že to byli opravdu inspirativní lidé, ne nějací chytráci, kteří ho posuzovali a posuzují i po jeho smrti a nedokážou ocenit jeho nadhled, jeho humanismus, velkorysost, štědrost a smysl pro humor. A jeho přímost, s jakou dokázal říct všechno, co si myslí a přitom dokázal zachovat laskavost a pokoru, s níž vyseděl na svém místě v kostele důlek.

Sám o sobě mluvil jako o dědkovi, ale nikdy bych si neopovážila ho nazvat dědkem, proč taky. Nestal se z něj sebestředný žvanivý slimejš, který nezná míru, nebo dští síru na mladé, protože je mu jedno, jak to dopadne, když už tady nebude. Celý jeho lesnický osud přece vycházel z práce předků, stál na ní a on se snažil to uchovat pro budoucí generace, ačkoliv věděl, že výsledky spatří až jeho vnuci.

Urputnou užvaněností a rozdáváním nevyžádaných rad lidstvu také netrpěl.

„Nejlepší je spolu mlčet,“ řekl mi, když jsem citovala větu Pavla Zajíčka, všechno už bylo řečeno.

Zní to trochu jako hagiografie, ale v českém rybníku, plném egomanů, ješitných narcistů, nevzdělaných hlupáků a sprosťáků zářil jako diamant. Velká škoda, že tu dnes není, aby dal ostatním lekci v humanismu.

Kolik lidí se na něj odvolává a kolik z nich alespoň elementárně dodržuje to, co říkal? Bohužel téměř nikdo.

Když jsem se ho ptala, co je v životě nejdůležitější, měl jasnou odpověď:

„Neposrat se.“

Děláme, co můžeme, milý pane kníže.

I když je to někdy dost těžké.

.