Monika Le Fay
Podle očekávání vyhrál Petr Pavel a odstranil tak ze hry Andreje Babiše, což bylo v této době to jediné, na čem opravdu záleželo. Abych nějak přispěla do mlýna, rozhodla jsem se strávit ten poslední týden mezi jeho voliči, kterým jsem rozdávala knihu slovenského novináře Tomáše Lemešaniho Z Bureše Babišem, kterou jsem měla tu čest vydat v době, kdy se ostatní báli pod ni i podepsat, takže v tiráži je kromě mě už jen korektorka Jindra Šídlová.
Část knih jsem rozeslala; jednak lidem, kteří je pak přeposílali dále, zejména nerozhodnutým a voličům Babiše, dále nahodile do institucí typu domovy pro seniory a podobně. Část knih distribuovaly spřízněné spolky jako galerie Artinbox či antikvariát U Bobra a největší kus práce proběhl formou guerillového marketingu, kdy jsem sama, nebo s pomocí, oslovovala lidi na ulicích, v knihovnách či kostelech. Kdo si podle výsledku voleb myslí, že chodit po Praze a rozdávat knihy o Babišovi je brnkačka, tak se šeredně plete!
Možná byste nehádali, že lidé, které potkáváte a jsou mladí, či starší, sympatičtí, dobře oblečení a upravení, věřící, či návštěvníci knihoven, ba dokonce i ukrajinsky mluvící, vás pošlou do horoucích pekel se slovy, že budou volit Babiše, nebo že si nepřejí žádnou agitaci. Podle mého odhadu tři lidé z pěti v kostele Panny Marie Vítězné a svatého Antonína Paduánského na Malé Straně byli nezviklatelní voliči populistického lháře a podvodníka, v knihovně dokonce možná čtyři z pěti. Kamarádka Veronika, která mi část týdne pomáhala, se pouštěla do dlouhých diskusí s těmi, kteří byli ochotní mluvit a přicházela s očima navrch hlavy, když jí jedna volička svěřila, že sice není věřící, ale když teď pan Babiš je, tak bude taky.
Osobně jsem se snažila se všemi mluvit slušně a mírně, kupodivu jsem se s nikým nehádala a snažila se pochopit, co se odehrává kupříkladu v hlavě ženy, která i se svými přítelkyněmi míří do kostela se modlit a jedním dechem přitom říká, že bude volit estébáka, protože je proti vládě. Někteří lidé tvrdili, že mu to hodí i přesto, že jejich děti s nimi nesouhlasí. Často se opakovaly nejhorší nesmysly, které zřejmě ale častým opakováním dopadly na úrodnou půdu: člověk s takovým majetkem peníze nepotřebuje, Česká televize lže, Ukrajinci si užívají naše léky a my je nemáme, nebo na ně stojíme frontu; mýtus o francouzské daňové policii si vymyslela dezinformační média, nikdo pro tuto zemi neudělal tolik, co Andrej, jsme jedna z nejméně zadlužených zemí a všechno co dělá, je jen pro naše dobro; nikdo jiný se o nás nezajímá. Na argument, že prezident rozhodně nemá co mluvit do války či míru jsem se snažila oponovat, že je vrchním velitelem ozbrojených sil, ale ani to nepomohlo, protože prý to není pravda. S racionálními argumenty člověk nepochodil, po několika dnech takovýchto diskusí jsem měla pocit, že jsem přeházela hromadu uhlí, která mě ovšem zítra a pozítří čeká znovu, a že ji budu přehazovat jako Sisyfos pořád dokola.
Zvolení Petra Pavla je jen prvním krokem. Několik milionů těch, kteří volili jeho protikandidáta, nebo se ani neobtěžovali jít k volbám, tu ovšem zůstane. Mimo jiné moje kamarádka, která vždycky volila pravici, podnikala a byla samostatná a tento víkend odjela na hory, protože prý nemá koho volit.
Hrůza z toho, jak moc jsme se nechali promořit dezinformační weby, na mě doléhala v celé kampani, kdy jsem se od lidí, kteří jsou inteligentní a pracovití, dozvídala, že nesnáší zbraně a slovo generál jim nahání hrůzu. Některé mdlé duchem dokonce dovedla k tomu, že podepisovali proruSSkou petici proti Ukrajině, společně s estébáky a dezinformátory.
Neschopnost smířit se s realitou jaká je nakonec vedla k tomu, že se do finále probojovali dva kandidáti ze tří, kteří jeli na populistické vlně a byli schopni slibovat i to, na co nemá hlava státu reálný vliv. I přesto nakonec naštěstí volby dopadly, jak dopadly. Co ale s těmi ostatními, nevoliči či nespokojenými? Vždyť je jich zhruba půlka národa?
Při rozhovorech s přáteli a známými, které jsem vedla tento týden, se často opakovalo, že se kdekdo snaží zapojit do občanské společnosti, kandidovat na těch nejnižších pozicích, něco prostě dělat. Sama jsem to cítila podobně, protože jsem se snažila o konkrétní dialog. Z tohoto důvodu vznikl také tento web. Únavné ale je pořád dokola poslouchat, že to stejně nic nezmění, že je to jedno, že jsou všichni voliči Andreje Babiše dementi, kteří neumí číst. Možná že někteří z nich opravdu jsou, když jim nevadí volit politika, který absolutně postrádá pocit studu a nemá žádnou sebereflexi, na druhou stranu, člověk tím, že něco dělá, má přece jen na chvilku dobrý pocit, že se může nějak vyjádřit, či zapojit; něčemu malému pomoct, protože nejhorší je být pasivní a mlčet. A třeba se nakonec někomu i rozsvítí v hlavě; i kdyby to byl jeden člověk, tak to stálo za to.
Bohužel jsem ale přesvědčená, že pokud se intelektuálové, elita, učitelé a církev okamžitě nevzchopí a nezačnou táhnout za jeden provaz, zastávat demokratické hodnoty a čelit vůči dezinformacím, nečeká nás v budoucnosti nic dobrého. To, kam směřuje svět v Maďarsku a Polsku, to, co hrozí reálně na Slovensku, u nás může být časem klidně taky. Babiš dostal od lidí, kterým jsou demokratické hodnoty ukradené, silný mandát a jistě se bude snažit toho využít. Takže zase bude jen na nás, jestliže mu to dovolíme.
P.S.
V rámci kampaně jsem se modlila k Jezulátku, aby nám pomohlo a s Veronikou jsme udělaly takový pokus: knihy o Babišovi jsme překryly jeho fotografií s přáním, ať to dobře dopadne. Bizarní situace, kdy se estébák a dotační podvodník chlubil, že u sebe pověrčivě nosí figurku božského děťátka a kdy se neustále snažil vypadat jako když má sepnuté ruce a navštěvovat kostely a mše, nakonec ovšem zafungovala proti němu. Bylo to od něj asi podobně upřímné, jako když jeho místopředsedkyně Schillerová nosila na krku růženec místo korálů. Se symboly se nemá zahrávat. Ani bych se nedivila, kdyby po takovém projevu pověrčivosti najednou něco zasyčelo a falešný věřící se propadl pod zem, takže by po něm zůstala jen černá díra a smrad.
Loading…