Monika Le Fay
Promiňte, že budu chvilku osobní, ale nejlíp umím popisovat věci na základě svých zkušeností. A zrecykluju i starou fotku, jedinou z té doby, kterou mám, protože jsme se tehdy nefotili. Je ze dne, kdy soudili Standu Devátého a můj vztek vůči komunistickému režimu už nemohl být větší. Netrvalo dloho a měla jsem soud taky. 17.11.1989 v Gottwaldově, rudolící soudce Václav Petrásek (zlínský advokát téhož jména a příjmení nyní figuroval v kauze Hlubuček s estébákem Redlem, asi náhoda), mě soudil za rozmnožování Několika vět, za účast na demonstraci, volání „Ať žije Václav Havel!“ a petici za Standu. S kamarádkou Radkou Chovancovou jsme se nabídly, že půjdeme sedět místo něj a totéž nám podepsalo ještě několik desítek lidí, kteří nebyli v disentu, ale už toho všeho měli dost. K soudu nepřijel nikdo z mých přátel nebo rodiny, už jsem v té době ani žádné normální přátele neměla, občas se mi někdo vyhnul na chodníku. Takže mě podpořilo jenom pár zlínských disidentů, stejně jako tomu bylo na soudech Standy, Saši Vondry a dalších, kam jsem chodívala, a z Brna přijel Petr Pospíchal, který pracoval pro Petra Uhla, s nímž jsem se tenkrát dohodla, že mu budu pomáhat posílat zprávy do jeho Východoevropské informační agentury (VIA).
Mí spolužáci z DAMU, kteří si mnuli ruce, když jsem dva roky předtím demonstrovala před Arcibiskupským palácem, nebo četla samizdat Petra Rezka, v tento den ještě ani netušili, že se během několika dní změní v revolucionáře a začnou vystupovat v televizi jako ti, kteří vytvořili sametovou revoluci. Jak mi kdysi napsal Vasil Mohorita: Já jsem je všechny znal, z těch akcí SSM. No a oni se mu potom odvděčili voláním Mohorita od koryta! a dál už je to historie. Dějiny ale nejdou tak, jak se to líbí mně, ve hře je vždycky mnoho věcí najednou a člověk nakonec musí být rád, že i ti, kteří žádní revolucionáři nebyli, nakonec mohli přispět k tomu, že k revoluci dopravdy došlo. Nemám v sobě žádné křivdy nebo zášť vůči nikomu, kdo se dokázal nakonec postavit na správnou stranu, protože nikdo se nenarodil jako génius a nejvíc se člověk naučí na vlastních chybách.
Když teď čtu anketu prezidentských kandidátů, tak vidím, že Bureš v té době práskal jako agent zahraničního obchodu v Maroku, Nerudová jako dcera komunisty ze zahraničního obchodu seděla doma, protože jí bylo deset, Pavel Fischer pobýval ve Francii a ve Španělsku (zatímco my jsme nemohli ani do Varšavy), Marek Hilšer krátce předtím s rodiči emigroval. Petr Pavel, člen KSČ, chodil do vojenské školy, kde mu bylo řečeno, ať se do ničeho neplete, takže odjel vlakem na Moravu.
Nikdo z nich neprokázal žádné zvláštní hrdinství; nikdo z nich na tom ale nebyl tak jako Babiš, který možná už v té době pracoval pro služby ještě temnější a horší než StB. To, ať se na mě zuřivý historik, který v té době nastoupil na gymnázium a rovnou vstoupil do SSM, nezlobí.
Myslím, že většina lidí – až na výjimky, jako je Bašta – která se tenkrát vzepřela, byla zavřená, nebo souzená, by mohli z fleku dělat prezidenty. Ale když si někdo vybere životní dráhu, že bude za všech okolností stát za svým, malinko se to tluče s tím, když má někdo ambice a chce být hlavou státu.
Mnoho let jsem psala, vydávala a točila o lidech, které jsem měla za jejich statečné protikomunistické postoje v úctě a i nadále budu (právě chystám už deváté vydání vzpomínek Dagmar Šimkové). Bohužel nežijeme v roce 1989, Václav Havel by v přímé volbě neměl nejmenší šanci. Babiš by mu vmetl, že si psal hry, zatímco on pracoval pro lidi, a Nerudová by se mu vysmála, že se pořád rýpá v minulosti a je starý, zatímco budoucnost patří mladým.
Myslím, že odkaz 17. listopadu 1989 nejvíce naplníme tím, že konečně pošleme Babiše na smetiště dějin, kam už nejméně 33 let patří. Diskuse o komunismu můžou začít hned potom, co bude na Hradě sedět nový prezident. Prezident, který sám má máslo na hlavě, stejně jako většina lidí v této společnosti. Protože ti, kteří proti němu nejvíc křičí, jsou obvykle ti, kteří sami neudělali nic, nebo jen velmi málo.
Loading…