Bývalá komunistka Anna Hogenová používá prostoduchý ideologický jazyk dnešních komunistů

Populární filosofka a fenomenoložka Anna Hogenová ve svém novoročním
interview pro on-line deník Aktuálně.cz prohlásila, že lidé, kteří považují za polistopadový výdobytek svobodu, jsou prostě „chudáci“, neboť ve skutečnosti žijeme v kapitalistické „totalitě“, jež je nejen stejně nebezpečná jako
předlistopadová totalita, ale je dokonce ještě horší než za komunismu. Příčinou,
proč je společnost rozdělená, je podle Hogenové to, že ve všech oblastech,
včetně vědy a politiky, dnes vládne trh a i zdravotnictví je propojené
s vyděláváním peněz, takže „lidé už nevěří vědě tolik jako dřív“.
Klasická husserlovská fenomenologie se vyznačuje kritickým průzkumem
poznání, a to prostřednictvím metody, která se nás snaží zbavit předsudků a
neprověřených tezí. Abychom nepodlehli předsudkům, je třeba se nejdřív zdržet
prvotního úsudku, a teprve následně přistoupit k popisování toho, co hodláme
poznat.
Je tudíž dvojnásobně zvláštní, když Hogenová, zaštiťující se nejen filosofií, ale i
klasickou fenomenologií, používá stejně prostoduchý ideologický jazyk, jaký
používají dnešní komunisté, jako Vojtěch Filip nebo Josef Skála. I podle
Hogenové je totiž současná doba ještě horší než za komunismu, protože ta
současná atakuje dokonce už i náš „pud sebezáchovy“, protože kdyby „člověk
vystoupil z kafemlejnku trhu, vystavil by se tím existenčnímu ohrožení“.

Jestli jsem chtěla učit, tak jsem do strany musela vstoupit
Nejenže má Anna Hogenová krátkou paměť, ale je navíc filosoficky rozpolcena jak
Schrödingerova kočka, protože svůj vstup do komunistické strany v roce 1975
sama sobě po listopadu 1989 odůvodňovala právě „existenčním ohrožením“:
„Jestli jsem chtěla učit, tak jsem tam musela vstoupit“.
Filosofický aspekt Schrödingerovy kočky se zakládá na poznání, že to, co je živé,
je stejně i mrtvé, a co je platné, je současně i neplatné. A tak Hogenová mluví na
jednu stranu opovržlivě o lidech, kteří si cení elementární demokratické svobody,
jako o „chudácích“, na druhé straně si tato povrchní filosofická ctitelka Jana
Patočky neuvědomuje, že jeho smrt souvisí právě s chartistickým bojem za
svobodu myšlení, svědomí, náboženského vyznání, vědeckého bádání nebo
umělecké tvorby a že tyto svobody jsou neoddělitelné od polistopadového režimu,
kterým Hogenová zjevně pohrdá.
V duchu existenciální filosofie přesto hořekuje nad tím, že v současné době
nejsme otevřeni mezním situacím a ontologické nouzi, jako by sama Hogenová
byla za komunismu otevřena vlastní mezní situaci, když se rozhodla vyhnout se ontologické nouzi a vstoupila do KSČ.

Člověk může skrze svobodu sebe uchopit, ale také minout
Hogenová svá moudra pronáší jako z kazatelny, přičemž celé interview má
charakter dosti pochmurného patetického kázání nad úpadkem lidstva, neboť
podle ní „dnešní člověk je takový frajer, že nemůže než v budoucnosti padnout na
ústa“.
Kazatelka se vžila do role filosofické vykladačky čtoucí z ruky současné
globalizované společnosti, jenže přitom používá zažluklé hypostáze, trapné
simplicity a chronické zobecňování, takže pokud se v budoucnosti cokoliv stane,
může si s bohorovností sobě vlastní říci: „Já jsem to předvídala.“
Filosoficky pochybné je i její používání jaspersovského pojmu mezní či krajní
situace, protože v centru Jaspersova uvažování byly především otázky lidské
existence – přestože se reflexi společnosti zejména v otázce viny také věnoval.
Podle něho člověk zakouší svou existenci například ve chvíli, když ho moci zla
nutí, aby se vzdal svého učitelského úřadu, nebo když něčí ženě jako Židovce
hrozí za vlády nacismu deportace do koncentračního tábora. Existence věcí a
existence společnosti je však jinou existencí, než je ta, kdy hraniční situace zažívá
sama lidská bytost, například v okamžiku umírání blízké osoby, nevyhnutelnosti
boje, utrpení nebo viny.
Podle Hogenové je hraniční situací už samotná covidová pandemie, jenže v
jaspersovském smyslu se hraniční situace dotýká samotné lidské existence, a
nikoliv jen obecné sociálně-politické situace. Pro Jasperse má svoboda hlubší
rozměr, neboť v ní může člověk uchopit sám sebe, ale taky sebe samého „minout“
– to ostatně dokládá i vlastní zkušenost Hogenové, kterou vylíčila v roce 2019 v
rámci projektu 10 pamětníků Prahy. Svůj vstup do komunistické strany v období
normalizace popsala slovy: „V podstatě to bylo tedy tak, že jsem tenkrát zklamala.
Nebyla jsem silná.“

Politický kýč o po-hádkové covidové shodě
Hogenová prosazuje i politiku kýče, když tvrdí, že v současné pandemické situaci
se politikové měli spojit a zapomenout na otázku moci. Jenže otázka politiky není
jen o moci, ale i o prosazování různých řešení konkrétní politické agendy; tudíž
vyplnění předpokladu, že předem existuje jedna verze ideálního politična či nějaká
po-hádková politická shoda, je spíše výjimkou než pravidlem. Jaké má navíc
Hogenová argumenty pro svou apriorní představu, že když se politici spojí,
zároveň vygenerují ideální politické dobro? A zcela konkrétně: proč by se mnozí
politici měli spojovat například s Andrejem Babišem, jehož charakterizuje právě
narůstající přivlastňování si státní moci?

Podle tvrzení současné populární filosofické vědmy je dnes všechno ovlivňované
„technologickým uvažováním“. Jako špatný vtip ovšem zní její dovětek, že dnešní
člověk se chce podobat computeru, protože „v počítačovém programu se chyby
nedějí“. Mimochodem, jenom v roce 2021 poskytla počítačová společnost
Microsoft desítky záplat či oprav v systému Windows, a to na základě zjištění
mnoha bezpečnostních chyb.
Podle rapsodického novoročního kusu Hogenové i mladým lidem schází klid, a tak
všichni prchají a nikdo neví kam. Lamentuje nad tím, že dnešní člověk ani neví, co
je to existenciální nouze, protože všechno je propojené s trhem, ziskem a
politickou mocí, takže lidé už nevěří ničemu a nakonec se zákonitě dostavuje
„deprese“, protože „člověk sám sobě lže, že mu chybí odvaha“.
Když se v roce 1975 rozhodla Hogenová vstoupit do komunistické strany, zakusila
taky ontologickou či existenciální nouzi? A připustila si ji vůbec? Polila ji v prvním
okamžiku hrůza? A jak dlouho prodlévala v této ontologické hrůze, o níž tak ráda
filosofuje heideggerovským slovníkem? A jak fenomenologicky zúročila vlastní
filosofické poznání, že člověk někdy sám sobě lže, protože mu chybí odvaha?
Co se týče absence odvahy, má filosofka Anna Hogenová s myslitelem Martinem
Heideggerem jedno společné: filosofické mlčení o vlastní minulosti a
angažovanosti pro totalitární režim.

Nihilismus je domyšlená logika velkých hodnot a ideálů
Když měl za normalizace Milan Machovec zakázáno přednášet na univerzitě,
rozhodl se jako mnozí další kritičtí intelektuálové přednášet po bytech. A zde se
vysmíval právě podobným nářkům starších lidí, kteří z pozice svého věku a
zkušenosti vedli podobné apokalyptické řeči na účet mladé generace. Machovec
zdůrazňoval, že je to naopak vlastně zázrak, že značná část mladých lidí
nepodlehla kolaborantskému normalizačnímu vzoru či chování právě starší
generace. Tento kolaborantský vzor ostatně následovala i Anna Hogenová, když
se v rámci svého „existenčního ohrožení“ rozhodla „minout“ se svou svobodou.
Odkud se bere arogantní přístup Hogenové, v němž označuje za „chudáky“ lidi,
kteří si v současnosti cení elementárních svobod? Možná ale, že tento výpad
může vysvětlit právě toto osudové „minutí“ s vlastní existenciální svobodou.
Anna Hogenová se stylizuje do role vizionářky současného nihilismu, který je
podle ní založený na zdůrazňování verifikace nebo falzifikace nejrůznějších dat, a
proto pléduje pro velké duchovní ideály. Tvrdí, že aby „člověk byl bytostí, která je
schopná tišiny duše, v níž nejsou deprese, musí vědět o tom, že na světě je
nicota, co se podobá smrti“. Představa, že by heterogenní bytí člověka mělo být
monokulturně nastaveno na jakýsi filosofický program „tišiny duše“, je v rozporu se samotným klasikem nihilismu, podle něhož skutečným rysem nihilismu je právě
do konce domyšlená logika velkých hodnot a ideálů. A takovým nihilismem se
vyznačoval i marxistický komunismus.

Sterilita výkladu
Nejvážnějším problémem tohoto novoročního expozé je to, že si jeho autorka jako
filosofka nedává vůbec žádnou intelektuální práci s termínem kapitalismus, neboť
s ním nakládá jako s něčím, co je à priori zcela evidentní samo sebou a zcela
zacíleným zlem, takže je zbytečné tento fenomén zkoumat. Hogenová je asi stále
v zajetí své komunistické minulosti a má na mysli tradiční marxistický pojem
kapitalismu, kde kapitál funguje jako společenský vztah, jehož základem je poměr
mezi třídou vykořisťujících kapitalistů a třídou vykořisťovaných dělníků, což je ale
intelektuálně pohled skutečně sterilní.
Thomas Piketty ve své objemné knize Kapitál v 21. století napsal, že bipolární
střety mezi kapitalismem a komunismem nestimulují ani výzkum kapitálu, ani
nerovnosti, spíše přispívají k jeho sterilizaci, a to jak mezi historiky a ekonomy, tak
mezi filosofy, nevyjímaje levicové myslitele, jako byli Jean-Paul Sartre či Louis
Pierre Althusser nebo jako je v současné době Alain Badiou. A stejně sterilním
výkladem se rozhodla vykročit do Nového roku i Anna Hogenová.