Ave Kundera

Už nejméně dva týdny přemýšlím nad knihou Jana Nováka o Milanu Kunderovi. Má 900 stran a čtení se vzpouzí. Nejen proto, že je tak dlouhá, ale především z toho důvodu, že skládá poměrně jasný obrázek člověka, na kterém se nedá najít snad jediná sympatická vlastnost.

Neměl hezký vztah s matkou, dívky podváděl, když ho nějaká opustila, osnoval pomstu. Zahýbal i své manželce, děti nemá, je zahleděný sám do sebe. Z prospěchářství vstoupil do KSČ, udal spolubližního, psal mizerné básně, vykrádal sám sebe. Musím se nutit do čtení, abych vydržela do konce. Přitom Jan Novák má dar psaní, napsal několik knih, které se četly dobře, ať už o bratrech Mašínech, nebo Miloši Formanovi. Novákův Kundera ale není příběh s dramatickým obloukem, plastický popis člověka, který má – tak jako každý – své dobré i špatné vlastnosti. Působí spíš jako sběr poznámek k budoucímu dílu, které by stálo za to pořádně prokrátit. Sběr neúplný, protože zatímco v položce „padouch“ nashromáždil Novák enormní množství informací, výpovědí, faktů i dohadů, v položce „hrdina“ nebo zkrátka jen „člověk, jenž není úplně černobílý“, není prostě nic.

Možná může být poučením, že psát o někom, koho nemáme rádi a jsme si předem jistí názorem na něj, nemá moc smysl.

Kniha ovšem skvěle slouží jako projekční plátno – každý v ní nachází své téma, každý recenzent se vyjadřuje k něčemu jinému. Kolem Novákovy knihy už pár dní zuří kulturní bitva, která hned tak nepřestane. Někdo v ní vidí odhalení proradného udavačského Kunderova charakteru, jiný zakomplexovanost autora Jana Nováka. Co se někomu zdá jako napínavý příběh padoucha, vidí jiný jako hnojomet, jenž neměl nikdy vzniknout.

Pamatuju si, jak jsme se na gymplu smáli Kunderovým básním o Juliu Fučíkovi. Vybavuju si debaty u vína na FAMU, kde jsme ho trhali na kusy, až z něj lítaly chlupy. Kundera byl ovšem podle našich starších „spolužáků“, jeho studentů, jedním z nejlepších učitelů v historii školy. Ačkoliv – prý pokud nebyly tranzity planet naprosto ideální, nebyl ani ochoten ráno vstát a jít pro noviny do trafiky. 

Pamatuju si, jak mi můj bývalý přítel vyprávěl, že jeho matka, kterou jsem znávala už jako veselou seniorku, byla předlohou k jedné z povídek. Takový Kundera by mě zajímal, Kundera, co každé ráno než vyrazí ven, prozkoumá postavení planet. Kundera učitel, kterého jeho žáci obdivovali. Kundera, dramatizátor Diderotova Jakuba Fatalisty, nebo prostě jen spisovatel, který vedl spor s Václavem Havlem o „český úděl“, v němž ho Havel porazil na lopatky. Kundera, jenž do diskusí o literatuře vrátil mého nejmilejšího autora Hermanna Brocha, génia, kterého dnes nikdo nečte a téměř nikdo nezná.  K tomu je ovšem potřeba mít mnohem více znalostí – od astrologie přes dějiny světové literatury a divadla až po Brochův „rozpad hodnot“.  

Lidé, co takového Kunderu, autora mimořádně úspěšné divadelní adaptce, skvělého učitele FAMU nebo spoluautora diskuse o „údělu českého národa“ znali, přece ještě žijí. Jejich hlas v knize ovšem téměř nezaznívá. Takže podstatná část životopisu chybí. Na člověka to mimoděk působí, že hlas dostal každý, kdo se vyjádřil jen trochu pochybovačně či hanlivě, zatímco lidé, kteří by mohli o Kunderovi přinést něco opravdu objevného, chybí.

Nemám ráda Kunderův cynismus, irituje mě jeho vztah k ženským postavám a jeho knihy ve mně nedokážou vzbudit žádnou emoci – Kundera však má své místo ve světové literatuře, ať se mi to líbí, nebo ne. Ať s tím souhlasí Jan Novák, či nikoliv. A dokonce byť byl třeba mizerný manžel, milenec, občan anebo všechno dohromady.

Způsob, jakým je životopisná kniha o Milanu Kunderovi napsaná, prezentovaná a diskutovaná, tak nejvíc ze všeho vypovídá o kulturní propasti, jež zeje mezi námi a Západem. (*) Bohužel totiž velmi nešťastným způsobem připomíná černobílé vidění světa, ve kterém jsme žili a kterého jsme se nezbavili. Možná, že Jan Novák, kterého mám lidsky ráda, vyprávěl příběh tak, jako kdyby ho líčili bratři Mašínovi. Jenže literatura není třetí odboj a nefungují v ní pravidla černé a bílé jako v padesátých letech. Navíc dnešní doba klade na literaturu ještě další nároky, o nichž se dříve nemluvilo – například zkoumá, jakým způsobem popisují svět muži a jakým ženy. A zda není ženám upíráno právo mluvit vlastním jazykem o své historii.

Možná že je nějakou zákonitou ironií dějin, že podobně jako Kundera odstřelil své ženské postavy, jež popisoval schematickým a černobílým způsobem, nyní odstřelují jiní jeho, černobíle a schematicky, bez možnosti se bránit.  

Taková Dagmar Šimková, která strávila patnáct let ve vězení, by možná mohla být mnohem úspěšnější autorkou, pokud by k tomu ovšem dostala šanci. Protože nebyla cynická, měla empatii a smysl pro humor. Kromě toho, že dokázala vtáhnout čtenáře do děje a zatřást s ním tak, že si i po letech dokázal zpaměti vybavit celé odstavce z její knihy. Jenomže zatímco Šimková trpěla ve vězení, Kundera sbíral státní ceny, finanční odměny a pocty. Nezastal se v padesátých ani šedesátých letech nikoho, stejně jako se později neozval ani kvůli českému disentu a Václavu Havlovi. Zatímco Andreji Babišovi večeři neodmítl a dokonce prý při ní diskutoval s premiérovou ženou o literatuře (žert?).

To je ovšem úplně jiný příběh, který na své sepsání teprve čeká. A dost možná bude čekat hodně dlouho, protože pro spoustu dalších budoucích let bude „téma Kundera“ už odvyprávěno.

*Jen namátkou, v poznámkovém aparátu se mj. objevuje zmínka o „cikánské malířce“ Míle Doleželové. Termín cikánský se obecně považuje za urážlivý. Kromě toho ovšem malířka Doleželová ani nebyla Romka, pouze Romy kreslila.