Monika Le Fay
Vlastně to ani nebyla teta, byli s manželem přáteli rodičů. V mém životě ale sehrála naprosto zásadní roli v době, kdy mi byly dva roky. Hlídala mě ve svém bytě, kde čekala, až se jí její malý školák vrátí domů. Vyhodili mě totiž z jeslí – prý jsem příliš mluvila. Díky tetě Majce jsem těch pár měsíců, než mi byly tři a mohla jsem nastoupit do školky, prožila v naprostém klidu a tichu prosluněného bytu.
Pamatuju si šuplík, který mi vyčlenila a který jsem mohla – na rozdíl od ostatních – kdykoliv otevřít a vyndat z něj hračky. Vzpomínám na akvárium v obývacím pokoji, kde plavaly – seshora osvětlené měkkým světlem – barevné ryby a já je často v úžasu pozorovala, jak se proplétají mezi zelenými rostlinkami. Kolem poledne se vracíval její syn. Majka v kuchyni vařila oběd a nechávala mě si hrát nebo jen tak bloumat po pokoji.
Pak jsem ji mnoho let nevídala. Paradoxně mě sama našla před pár lety na Facebooku. V době, kdy už jí táhlo na osmdesát. Fotka z jejího mládí mě přenesla do doby, kdy jsem trávila čas s ní, místo abych poslouchala otrávené sestry v jeslích, které vychovávaly děti po vojensku. Majka na ní vypadala přesně tak, jak si ji vybavuju. Byla to obyčejná žena, později prodávala v papírnictví. Do konce svých dnů ale neztrácela optimismus. Zajímala se o muže a studovala Univerzitu třetího věku.
Připomněla mi jiné dvě přítelkyně. Těm bylo už kolem pětaosmdesáti. Jedna plánovala další lifting obličeje, druhá hledala lásku. Prožívala jsem zrovna takové období, kdy mi byli muži – natož lifting – naprosto ukradení, obdivovala jsem ale jejich neutuchající energii a radost ze života. Oběma bylo už přes osmdesát, když se rozhodly pořídit si nový byt a přestěhovat se na stará kolena do Prahy.
Boženě Krausové bylo devadesát tři, když jsem ji navštívila, abych jí přinesla květiny. Vychovala pět dětí a byla jediným člověkem, o němž vím, že jel navštívit svého muže do Osvětimi.
Vyrůstala jsem v domově, jehož součástí byli babička, děda, prateta a později také i její kamarádka, která se jako cizinka cítila opuštěná a chodila k nám téměř každý den na návštěvu. Později, když jsem se odstěhovala do Prahy, jsem se scházela s mnoha starými lidmi. Často byli v odboji, ať už za války, nebo později. Přežili koncentrační tábory i vězení – zdravím Anastáze Opaska nahoru do nebe a přeju vše nejlepší k narozeninám! – dokázali obstát v situacích, které si vůbec nedokážeme představit.
Nějak se nemůžu smířit s tím, že jsou nyní staří lidé často považováni za jakousi přítěž těch zdravých; za někoho, kdo obtěžuje v běžném provozu a kdo přijde jako první na řadu, když jde o eutanázii.
Kritická doba žádá kritická řešení. Když někdo napíše, že v italské nemocnici dali přednost třicetiletému muži před osmdesátiletým, protože neměli dost plicních ventilátorů, zní to racionálně. Koncentráky taky přežili ti nejsilnější. Co by se ale nemělo vytratit, až se zase vrátíme k normálu, je fakt, že staří lidé si zaslouží naši úctu a pochopení a nejsou to jen nějaké použité věci, které dosloužily, takže je můžeme zahodit.
Bachařů, estébáků a zločinců většina nebyla. Ti ostatní se snažili v těžkých dobách nějak obstát. Generace mých rodičů se narodila těsně před válkou nebo během ní. Co to bylo za dětství a mládí? Babička často vzpomínala na to, jak nějaká žena, která se bála blížících se náletů na Zlín, upustila kočárek i s dítětem a nechala ho jet z kopce dolů. Scéna jako z filmu, ale pravdivá. Co všechno museli ti lidé zažít? Výslechy na gestapu, prohlídky ve vesnickém stavení, smrt dcery, která zemřela na zápal plic krátce po narození. Dvě děti z osmi synů a dcer mé druhé babičky nepřežily.
Dnešní člověk si už vůbec nedokáže představit, že byly doby, kdy lidé neměli co jíst, neměli k dispozici léky a viděli, jak jim děti před očima umírají. Civilizovaná společnost vytlačila všechny staré, zoufalé, opuštěné, nemocné a nepotřebné pryč, kde nejsou moc vidět. Dnes čteme, že ošetřovatelé od starých lidí utíkají a nechávají je svému osudu. Jak se asi bude jejich okolí chovat k nim, až přijde čas?
Pandemie nedala nikomu důvod přestat se chovat s empatií a důstojností k lidským bytostem. Starý člověk není o nic horší jen proto, že je starý.
Jednou budeme staří my všichni. Pokud budeme mít štěstí a dožijeme se tolika let jako teta Majka. Na to bychom neměli zapomínat.
„Stupeň úcty ke stáří udává stupeň ušlechtilosti a pravé ceny u všech národů a kultur.“ – filosof Ladislav Klíma
Loading…