Narozeniny Pavla Zajíčka

Milí čtenáři, k dnešním 70. narozeninám básníka, výtvarníka a hudebníka Pavla Zajíčka zveřejňujeme text, který jsem napsala před rokem.

O Pavlu Zajíčkovi, nebo-li Pavlu Z, jak si říká, jsem slyšela ze všech stran. Takže hned, jak to bylo možné – a to bylo krátce po revoluci, kdy se mohl ze svého exilu vydat domů – jsem se s ním seznámila.

Od té doby uplynulo už hodně let. Napsala jsem článek, natočila několik filmů a reportáží, vydala sborník, kde Pavel vystupuje. Dokonce jsem ho propašovala do rozhlasových pohádek pro Hajaju, kde se jdou děti s paní učitelkou podívat na velrybu ve Vltavě a přitom navštíví českého básníka, který bydlí poblíž. K mému milému překvapení mi dramaturg Dominik řekl, že je za to rád. On je totiž vztah k tomuto člověku a vůbec k celému českému undergroundu takovým testem. Kdo má rád Jirouse, Brabence, Karáska a Zajíčka, je kamarád. Kdo ne, je hloupý nebo navedený.

Mockrát jsem psala o tom, že Vráťovi Brabencovi dodnes po koncertu s Plastic People lidi říkají, že ho pozvou na panáka, když jim prozradí, který z nich unesl to letadlo. Třicet let po listopadu se najdou lidé, jejichž myšlenkový obzor utvářel Major Zeman a kteří dodnes netuší, že žádný z těchto lidí nejenže nic neunesl, ale dokonce v té době nikdy letadlem neletěl!

Důsledkem tohoto marasmu je, že estébáci, kteří je týrali, mají vysoké důchody a Pavel, Sváťa a Vráťa živoří. Ivan Martin Jirous zemřel už před devíti lety, poznamenaný devíti lety komunistických kriminálů. 

O této do nebe volající nespravedlnosti a křivdě jsem natočila v roce 2014 společně s Pavlem, Sváťou a Danou Němcovou reportáž pro Reportéry ČT.

Od té doby se samozřejmě nezměnilo nic. Jen že Pavel je nyní trvale upoutaný na lůžko a lidí se na něj skládají a posílají mu peníze. Normální národ by si svých hrdinů a básníků vážil! Další důkaz toho, že nežijeme v normální zemi.

Když jsme před těmi šesti lety s Pavlem a se Sváťou točili, byly zrovna volby. Když jsem se ptala lidí ve štábu, komu dali hlas, řekli, že nikdo volit nebyl. Odjeli na hory, nebo mimo Prahu někde točili, nestihli, zapomněli. Ti dva pánové, kteří už si to jednou odkroutili i za nás, kteří právě překonali mrtvici a těžko se jim mluvilo, se k volbám došourali!

Pavel Zajíček je velký básník, textař, lídr skupiny DG 307 a výtvarník. Ovlivnil několik generací lidí.

Někteří si ho spojují s jeho verši typu „běžím s hovnem proti plátnu, do plátna to hovno zatnu“.

Pavlova nekompromisnost je dobře známá. Nezapomenu na letmé setkání v nějaké hospodě, kdy jsme se potkali a políbili a já jsem automaticky prohodila: „Jak se máš?“

A Pavel se naježil a řekl: „Proč se ptáš, když tě to ve skutečnosti vůbec nezajímá?“

Říkat či psát fráze, když člověk popisuje někoho takového, se prostě nehodí.
Nejraději na něj vzpomínám, když jsme seděli po ránu ve vinohradské kavárně, povídali si a mlčeli a Pavel čas od času jen řekl „to je krásné“.

Často také myslím na jeho větu „všechno už bylo řečeno“.

Jen to nejlepší k narozeninám, Pavle! A díky za všechno!

[give_form id=“21362″]