Monika Le Fay
V těchto dnech by se dožil 75 let český básník Ivan Martin Jirous. Člověk natolik inspirativní, že jsem se k němu několikrát v životě vracela a vracím. Věnovala jsem mu sborník Aby radost nezmizela, natočila o něm dokument 04826 Jirous a reportáž pro Reportéry ČT. Jirous mi na oplátku daroval báseň o Anastázi Opaskovi a křtil se mnou v DOXU vzpomínky Dagmar Šimkové Byly jsme tam taky, do které napsal pár slov o ženách v komunistických žalářích. Přes vnější zdání, které by někoho mohlo zmást, to byl jeden z nejvzdělanějších a nejchytřejších lidí, které v této zemi žili, a také jeden z nejlepších kunsthistoriků, který na první pohled dokázal vyhmátnout podstatu a ocenit kvalitu umění. A samozřejmě to byl velký básník, jeden z největších. Jsem přesvědčená, že jeho básně se budou číst ještě za dvě stě let – na rozdíl od těch, kteří ho kritizovali a za jeho života ho dehonestovali.
Jirousova nespoutaná povaha, schopnost rozlišovat dobro a zlo a přesně to pojmenovat, společně s odhodláním jít se svou pravdou až tam, kam by většina společnosti nikdy jít nechtěla, ho vždy a za všech okolností odlišovaly od celku. Dokázal přerušit čtení básní, sestoupit z pódia a dát facku náhodnému kolemjdoucímu jen proto, že měl na tričku Che Guevaru. Na druhé straně četl Blesk a doma v koupelně nad zrcadlem mu visela fotografie Karla Gotta, kterou tam zanechala předchozí podnájemnice.
Ve vězeních si odseděl téměř devět let, mezi vrahy a spodinou společnosti a se státní mocí si užil jako málokdo. Ve valdické věznici vznikla také jeho nejkrásnější sbírka Labutí písně. „Víš ty, Bože, vůbec o mně, žes mě zavřel v tomhle domě? Vzpomeneš si někdy na mě, jak tu sedím v hnojné jámě? Stvořils vavříny i oměj, co z toho jsi schystal pro mě? Odsoudils mě k marné slávě nebo pojdu někde v slámě? S kůží v ruce Bartoloměj pokorně Tě prosím, Pane. Už mě nenech vězet marně v Leviatanově tlamě. “
Napsal několik desítek básní o Panně Marii a většina lidí ho má dodnes stejně spojeného pouze s vulgaritami a excesy, jako bylo vysvlékání na veřejnosti. Jeho obraz v mysli běžných lidí načrtl normalizační Major Zeman, díky němuž je pro mnohé lidi dodnes těžké pochopit, že Plastic People opravdu neměli zbraně a neunesli letadlo. Možná by se divili, kdyby zjistili, že Plastici žádným letadlem ani v té době neletěli – nesměli.
Jirousova nespoutaná povaha, schopnost rozlišovat dobro a zlo a přesně to pojmenovat, společně s odhodláním jít se svou pravdou až tam, kam by většina společnosti nikdy jít nechtěla, ho vždy a za všech okolností odlišovaly od celku. Dokázal přerušit čtení básní, sestoupit z pódia a dát facku náhodnému kolemjdoucímu jen proto, že měl na tričku Che Guevaru.
Ivan Martin Jirous se dostal na svobodu až díky sametové revoluci. V té době už mu bylo téměř padesát. Jeho přítel Miroslav Skalický ho odvezl k moři. A tento dospělý muž, který strávil devět let v těch nejhorších vězeních a zažil věci, o kterých nechceme slyšet, seděl na břehu moře, pozoroval vlny a radoval se z nich jako dítě, protože nikdy předtím u moře nebyl.
Často myslím na jeho větu, že „většina lidí ani netuší, v jakém světě to vlastně žijí“. A taky si říkám, co by řekl na to, v čem dnes žijeme. A že by něco řekl, a bylo by to ostré jako nůž, je víc než jisté.
Díky vám můžu psát co si myslím.
Noviny, kam jsem psala komentáře buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte ho.
Váš finanční dar můžete zaslat na tento účet: 282828999/5500.
Děkuju.
Loading…