Monika Le Fay
Někdy, když sedím ve střižně mnoho hodin nebo i týdnů, se v noci probudím a v hlavě mi pochodují čísla timecodů, jedno za druhým, jako ovečky, které člověk počítá, když chce usnout. Dnes v noci byl úplněk, který má kromě přílivu, odlivu, množství porodů a vražd také za následek, že citlivci nespí, pozorují oblohu a můžou na ni výt jako vlci, jelikož neusnou a neusnou.
Usnula jsem krásně, abych se vzbudila uprostřed noci a zjistila, že můj mozek seřazuje čísla a statistiky, týkající se Osvětimi.
Psala jsem nedávno na Facebooku,
S Otou Krausem, foto Martin Vadas
jak mě téma holocaustu celý život pronásleduje, přestože se netýká nikoho z naší rodiny osobně. Ale v přeneseném slova smyslu ano, protože oba mí dědečkové byli zapojení ve válce, jeden jako odbojář a druhý jako člověk, který zachraňoval lidi a pomáhal ukrývat spojku Tří králů. To, že tu teď sedím a místo co bych vytvářela nějaké hodnoty v bance, nebo na úřadě, a mám dost času přemýšlet nad věcmi, nad kterými asi většina lidí moc často neuvažuje, je jen dílem náhody.
Ota Kraus, se kterým jsem se scházela, když jsem byla těhotná, mi často volal a přesvědčoval mě, abychom ve sbírání vzpomínek pokračovali systematicky a celé naše snažení zakončili cestou do Osvětimi, k čemuž jsem nikdy nenašla odvahu.
Na rozdíl od jeho manželky Boženy, která tam za ním vyrazila na návštěvu a když jí na bráně řekli, že dovnitř ji pustí, ale ven to není tak jisté – a když viděla zástupy žen ostříhaných dohola – otočila se a vrátila do Prahy. Neznám moc lidí, kteří by jeli na návštěvu do Osvětimi; ona ale taková byla. Jediná věc, kterou jsem kdy dokázala, bylo natočit film v Terezíně a i to bylo na mě moc, ačkoliv Ota Kraus, kdyby žil, by z toho měl nejspíš radost.
Rozhodla jsem se pak, že občas udělám něco, co pomůže historickou paměť zachovat, ale ne příliš často, protože bych to asi nevydržela. A nejsem zřejmě sama, kdo to tak prožívá, zrovna mi psala překladatelka Eliho Wiesela, že když pracovala na jeho knize, cítila se podobně.
Jednou z věcí, jak čelit stupiditě a nesmyslnosti rasové teorie, je prostě ji rozbít. Vždycky jsem měla ve filmech i knihách lidi všech možných etnik, psala jsem a točila pro děti o chlapci s afroamerickými kořeny, natočila příběh Vlasty Horvátha, romského vítěze Superstar. Nakonec jsem si jednu takovou mini superstar přivezla domů. Připomínala mi holčičku, která na záběrech z osvobození Auschwitzu vyhrnuje rukáv a ukazuje vytetované číslo.
Jenže nebyly jen Auschwitzy, Terezíny, Treblinky a Majdanky. Během pár desetiletí k nim přibyly Srebrenice, Aleppa a Buče. Také rwandská genocida, o níž většina lidí asi moc neví, protože je od nás příliš daleko. Takže člověk nutně stojí před otázkou: na které straně jsem a kde bych byla, kdyby se to týkalo také mě?
Ota Kraus mi často vyprávěl o členech sonderkommanda, kteří měli v lágru výsadní postavení. Byli dobře živení, izolovaní od ostatních, psychicky natolik otužilí, aby zvládli odklízet těla z plynových komor, vysvlékat je, zbavit zlatých zubů. odklízet krev a výkaly, uklízet popel a kosti, přičemž mezi mrtvými byli často také členové jejich rodiny. Za tuto práci je po několika měsících čekala jistá smrt.
Nedávno rozvířila veřejnou diskusi senátorka Jana Zwyrtek Hamplová, přezdívaná Jana Zvratek Hamplová, svým vyjádřením, že by se romské děti měly vzdělávat odděleně. Poté, co jsem před časem zjistila, že jí nábožně naslouchá například kamarádka, s níž jsem zažila ty nejkrutější časy v disentu, jsem ji raději přestala sledovat, aby se mi neudělalo špatně a neztratila iluze o dalších lidech, které znám.
Před pár dny mi to ale přece jen nedalo; říkala jsem si, že se podívám na její diskusi a zablokuju lidi, kteří ji podporují, protože nechci mít ten hnus ve svém dosahu. K mému překvapení (ano, stále jsem naivní ze Zlína a pořád mě něco překvapuje) ji lajkoval jeden můj známý, s nímž jsem se scházívala jako s oborníkem na archetypy a mytologii. Také jedna pěstounka, která už vychovala řadu dětí – jistě, kdo jiný by měl být rasista, když ne pěstounka? Třetí byla moje kamarádka, která mi mnohokrát v životě pomohla a která naší holčičce, když jsme si ji přivezli z Klokánku, dala hračky a vzala si ode mě psa z karanténní stanice.
To teda přeháníš, určitě by řekli, když bych jejich souhlas s paní Zvratek přirovnala k lidem, kteří se účastnili tzv. konečného řešení.
Jistě; je to taková zkratka. Nejdřív stojíš na startovní čáře a lajkuješ rasisty, na konci se ti ale může stát, že se účastníš něčeho, čeho jsi původně nechtěl.
Ví to ti lidé?
Má smysl jim to říkat?
Co s nimi?
Nevím, nechápu. Jedno je jisté. Dokud tady budou, tak ty noční můry o Osvětimi neskončí.
Loading…