Skutečné mrtvé děti nepobuřují tolik jako barva na zdi ruSSké ambasády?

Uběhl přesně rok od vyhlášení teroristické války Putinova režimu vůči Ukrajině, cynicky nazvané speciální vojenská operace. Nic speciálního na ní přitom nebylo: vraždění a mučení nevinných lidí jsme mohli vidět za ta léta po celém světě. V Osetii, v Abcházii, v Čečně, v Gruzii, v Sýrii a dokonce i ve Středoafrické republice. Putin není nic jiného než novodobý Hitler a celý svět si oddechne, až toho skrčka konečně někdo odpraví.

Občanští aktivisté, kteří se sdružují kolem Otakara van Gemunda – skupina s příznačným názvem Kaputin – a také ti, které propojuje van Gemundův žák David Šteffel (s nímž jsem měla tu čest vylít rudou barvu na zločineckou ambasádu v loňském roce) kolem spolku Dekomunisté, si smutné výročí připomněli po svém. Musím říct, že van Gemundovy akce jsou stabilně velmi vysoké kvality, promyšlené a metaforické, a byla by radost je sledovat, kdyby nešlo o tak smutnou věc, jako je válka na Ukrajině. Dvouhlavá orlice s useknutou hlavou, z níž prýštíla krev, určitě zůstane v paměti těch, kdo měli možnost celý happening sledovat.

Škoda, že účastníků demonstrace bylo o něco méně než přítomných fotografů a novinářů a i to málo doplňovala řada uniformovaných policistů. Když mě známá Ukrajinka upozornila, že se něco děje, jen jsem stačila pootočit hlavu. Vše se seběhlo velmi rychle, jedna z přítomných žen, Ruska, která žije dlouhodobě v Čechách, otevřela zábranu k ambasádě a vychrstla na ni symbolickou rudou. V té samé chvíli se na ni vrchlo DEVĚT mužů. Sedm policistů a dva členové antikonfliktního týmu. Proč je vás tolik na jednu ženu? Nezdá se vám to moc? snažila jsem se jí zastat.

V té samé chvíli mi cestu do chumlu policistů zatarasil nabubřelý a důležitý člen antikonfliktního týmu, který si založil ruce a snažil se mi vlastním tělem zabránit, abych na policisty byť jen promluvila, přičemž se na mě díval seshora asi jako na nějaký obtížný hmyz. Je toto skutečně poslání členů antikonfliktního týmu?

Naše malá dcera si mezitím prohlížela panely s fotografiemi, kde byly vyobrazeny těla mrtvých lidí, včetně dětí. Když jí naše známá Ukrajinka ukázala v mobilu tvář zavražděné holčičky, jak vypadala, když ještě žila, rozplakala se a nebyla k utišení.

Tohle je, pánové z Policie ČR a antikonfliktního týmu, normální lidská reakce. Kéž i vy byste v sobě našli dostatek empatie a pochopení pro to, co se kolem nás odehrává! Vrhnout se v takovém počtu na jednu drobnou starší ženu, která pouze symbolicky poukázala na teror země, z níž pochází, na tom není nic hrdinského. Naopak v nás, kteří jsme pamětnici, to vyvolává nepěkné reminiscence.

Na závěr setkání ještě jeden účastník, tentokrát český, celou tu záležitost s barvou zopakoval.

Na něj se už tolik mužů nevrhlo. Zřejmě ho ale čeká, stejně jako na Davida, na mě a další, obsílka z obecního úřadu s napomenutím. Napomenutí za to, že jsme v této divné době neztratili lidskost a soucit. Sláva Ukrajině! Herojam slava!