Monika Le Fay
Zřejmě si proti sobě postavím zase o něco více lidí, ale nedá mi to a musím to napsat. Prezidentský kandidát Petr Pavel má hodně odpůrců. Celý Hrad včetně Vlekaře a Pumpaře, Andreje Babiše a jeho kohortu, ruSSkou ambasádu a další, kterým není třeba dělat reklamu. Co ale člověka vždy a znovu zarazí, je útok z demokratických pozic.
Jak už jsem psala dříve, když jsem před rokem 1989 uklízela v lázních a celá má kreativita spočívala v nočním ťukání na stroji (a to jsem měla ještě výčitky, že bych měla dělat něco praktického proti režimu a nemarnit čas psaním), bylo z mého pohledu úplně jedno, kdo sloužil režimu méně, či více. Samozřejmě člověk zaznamenával jednotlivé projevy odporu a byl za ně rád, ale pokud někdo mohl svobodně cestovat, studovat na vysoké škole, kde nepřijímali na základě talentu, ale kádrového doporučení, vystupovat v televizi, nebo být aktivní v rámci SSM, tak z mého pohledu v tom nebyl vůbec žádný rozdíl. Jak mi tehdy říkal Standa Devátý, snaž se studovat, protože lidí se zpackaným životopisem už je dost a protestní prohlášení od člověka s vysokou školou vypadá líp, než od uklízečky. Ale nenechala jsem si poradit a v těch lázních, kde uklízela i jeho maminka, jsem skončila taky. Protože to pro mě byla naprostá svoboda, což je pocit, který můžu každému jenom doporučit.
Když teď vidím lidi, kteří v dobré víře chtějí 33 let po listopadu dotáhnout dekomunizaci, která u nás bohužel dosud neproběhla, tím, že se strefují do Petra Pavla, je to podobné, jako když se vybere obětní Žid a na něj se svalí všechny hříchy. Osobně bych se s Petrem Pavlem v té době nekamarádila, ale stejně tak bych se nepřátelila s lidmi, kteří mohli studovat a cestovat na Západě, vystupovat v televizi, nebo v rozhlasu, či vydávat desky. Může to být tím, že jsem taková valašsky přitroublá, že by prostě někdo jiný na mém místě tu ropuchu spolkl a když už by se dostal na uměleckou školu, tak by ji přetrpěl a pak by třeba v rámci možností zkusil nějaký opatrný odboj. Jenže, jak známo, Valaši jsou tvrdé palice a není náhoda, že jeden z mých předků byl uvězněný na Špilberku a dochoval se dopis, kde psal, že neodvolá (tj. nepřestoupí na katolickou víru) a raději se nechá zabít.
Řízením osudu a štěstím seshora jsem se nakonec dostala zpět k tomu, co jsem kdysi začala studovat a natočila portréty desítek lidí, z nichž mnozí jsou právem považováni za elitu národa. Když Karel Schwarzenberg říkal, že z doby, kdy žil ve Vídni a poznal lidi ze dna společnosti – jako jsou zlodějíčci, prostitutky a pasáci a od té doby má dobrý nos na lidi – vždycky si vzpomenu na svá mladá léta a práci mezi kolegy, kteří v šest ráno takzvaně narazili a pět minut poté už otevírali láhev hruškovice. Zkušenosti k nezaplacení, žádná normalizační škola by mi nemohla dát tolik. Kdybych jenom dostudovala a živila se tím, že píšu o světě, o jakém si myslím, že je takový, jak si ho představuju, tak bych možná ani netušila, že se lidé mění, že se jejich charaktery vyvíjejí a že zrovna tak, jako někdo může začít dobře a skončit na šikmé ploše, tak to může být úplně obráceně.
Za ta léta natáčení mám cvik odhadnout, jestli se někdo přetvařuje, dělá se lepším, než je, lže, nebo si honí triko. Po stovkách hodin strávených ve střižně pozorováním lidských gest, pohledů a držení těla poznám falešného člověka na sto honů. Autenticita je něčím, co se nedá naučit. Přemýšlela jsem mockrát nad tím, proč ji měl Ján Langoš a Václav Havel, nebo proč ji má Karel Schwarzenberg a mnozí jiní ne. A myslím, že je to nejen rodinou a výchovou, ale především také tím, že prošli prostředím, které mnoho lidí nezná, ať už šlo o disent, kriminál, či podsvětí. Dlouholetý politický vězeň, básník Ivan Martin Jirous vždy říkal, že vězňové vycítí, když s nimi někdo jedná s despektem. Což je fakt, který v tomto prostředí může stát život. Politikové, které jsem zmínila, s despektem nejednali. A ač to může znít jako hagiografie, chovali se stejně ke králům, či lidem, kteří je oslovili na ulici.
Z Petra Pavla mám stejný pocit. Plná náměstí v Ostravě a Brně, s lidmi, čekajícími na to, aby ho mohli pozdravit, tomu dávají za pravdu. Když jsem hledala fotografie Nadi Rovderové a Dalibora Fencla, které jsme s generálem nafotili před dvěma lety na pražské Ořechovce, narazila jsem také na email od něj, kde mi píše, že ho píchlo svědomí, protože jsme se měli sejít k focení a nikdo se neozval. Takže jsme se sešli hned druhý den dopoledne a všechno bylo vyřešené. Člověk v pozici, v jaké už tenkrát byl, mohl nechat veškeré záležitosti na svých asistentech. Mohl zapomenout, považovat to za nedůležité, svalit odpovědnost na lidi, kteří to měli zařídit. Místo toho si dal práci s odpovědí a ještě k tomu napsal, že ho to mrzí.
Pro mě asi není lepší doporučení. Protože tak, jak se člověk chová k neznámým lidem, které k ničemu nepotřebuje, přesně tak se bude chovat i tehdy, když dostane funkci.
Loading…