Monika Le Fay
Napiš nekrolog, vyzýval mě kamarád.
Vůbec jsem na to nemyslela. Možná, že když odejde někdo, kdo je obecně známý a lidé se snaží trochu ohřát ve stínu jeho slávy, je to jednodušší. Pro mě je to ale čím dál těžší, zvlášť teď, když je to během jednoho měsíce už druhý člověk, který měl na můj život zásadní vliv.
Nosila jsem dlouho předtím v hlavě text který se jmenoval Nanebevzetí Pavla Zajíčka, ale nikdy jsem ho nenapsala. Necítila jsem, že je to třeba. Vyjadřoval se k němu kdekdo;, jeho stopa byla otištěná nesmazatelně, i mně se podařilo trochu ho zachytit ve filmu, v knize, kterou jsem vydala, v článku, který jsem o něm napsala před pár lety (a vzpomněla jsem si na Josefa Topola, který mi kdysi věnoval text o Anastázi Opaskovi, který už použil někdy dřív s tím, že lepší už stejně nenapíše – s jakou lehkostí dokážeme psát, když je člověk, o němž píšeme, naživu a jak těžké je to potom).
Pavel Z pronikl dokonce i do mých rozhlasových pohádek pro Hajaju, mám s ním fotku z natáčení, kterou jsme pořídili po třech desetiletích známosti, hmatatelně mám doma v knihovně řadu knih s jeho osobními věnováními; hned tak mi nezmizí.
Poprvé jsem o něm psala do Českého deníku, když měl vystoupení v klubu v Jilské. Nepsala jsem tenkrát o kultuře, ale o politice, ovšem doba byla taková, že si každý mohl psát co chtěl. A to, že jsem mohla i já, za to mohl Honza Patočka. Kvůli němu jsem se osmělila jako studentka FAMU nastoupit do novin a začít psát články, ačkoliv jsem vůbec netušila, jak se to dělá. Takže celý tenhleten web potažmo vznikl vlastně i díky němu, Ale na rozdíl od jiných nemám z té doba žádnou fotku, žádný důkaz existence, nic. Jenom vzpomínky.
V hlavě mi běhají obrazy – Paty ve vinárně u Staroměstského náměstí, kde jsme trávili hodiny a hodiny. Pamatuju si samé hlouposti. – Není nic jednoduššího než přestat kouřit, – říká mně a mé kamarádce, které hulíme jednu za druhou. – Vyprávím cosi pochvalného o jednom našem společném disidentském kamarádovi, tč. na ministerstvu vnitra, a chválím ho, že umí vařit guláš. – Co na tom je, krájet cibuli, – řekne a začne se smát. Vytáhnu z tašky napůl upečené kuře které jsem dostala ve Zlíně když jsem odjížděla do Prahy s tím, že ho mám ještě dopéct. S postupem večera celé kuře sežereme až na kost. Je tam s námi ještě Vlasta Třešňák. Opřu poslední dlouhou tenkou kuřecí kostičku o popelník. – Típni to, – řekne Vlasta. Smějeme se jak blázni.
Co se mi nejvíc vybaví v souvislosti s Patym, je jeho neuvěřitelný a neutuchající smysl pro humor. Všechny ty jeho šlehy vůči disidentům a lidem revoluce. O spoluzakladateli Občanského fóra psal jako o Machiavellim z Nebušic. Jako šéfredaktor Českého deníku, kterého vydavatel Pepa Kudláček povolal do služby, měl naprostou svobodu psát si co chce. A shromáždit kolem sebe mladé lidi, jejichž jedinou kvalifikací bylo, že se nenechali zničit normalizační žurnalistikou. Tu krásu, že člověka něco napadne, napíše to a druhý den cestou do redakce to může v tramvaji vidět černé na bílém. už jsem nikdy nezažila. Navíc Paty byl tak nekorektní, že by se do dnešní doby vůbec nehodil; servítky si nebral vůbec před nikým.
Trávili jsme spolu veškerý čas, přes den v práci, večer v hospodě. Jednou jsme se nějak nemohli rozloučit a táhli to až do rána, až do dopoledne. Chvilku poté jsem na Karláku potkala jeho přítelkyni. – Jste někde byli, že? Honza se vrátil teprve před chvílí domů. Taková to byla doba. Šli jsme do práce, psali, nechali vytisknout vydání a večer jeli nanovo. Zpětně nedokážu pochopit, jak jsme to vydrželi. Jenže nám tenkrát bylo všem kolem 20-25. zatímco našemu šéfredaktorovi skoro 50 a pořád s námi držel krok. A na rozdíl od jiných samolibých stárnoucích mužů nikdy neskučel, nestěžoval si, nevytahoval zásluhy, nežil desítky let tím, co udělal v disentu, či za revoluce, přičemž zrovna on by si stěžovat mohl. O svém otci mluvil jen výjimečně, o svém těžkém životě vůbec. Vlastně si vybavuju jen jeho vzpomínky na to, jak jezdil na učňák tramvají z Břevnova někam do Hloubětína, a o tom jsme se bavili možná jenom proto, že jsem v té době tutéž cestu, jen v opačném směru, jezdívala do Břevnovského kláštera za Anastázem Opaskem a na mši.
Když jsme s opatem chodívali na hřbitov, vždycky jsme se u hrobu pana profesora Patočky zastavili, stejně jako u Karla Kryla a dalších. Byla to taková břevnovská elita, ačkoliv dnes už se takové slovo nepoužívá, ale byla. Když teď Honzu pohřbívali na Strahově, kněz možná ani netušil, že dlouhá pražská ulice, pár set metrů od Nanebevzetí Panny Marie, je pojmenovaná právě po jeho otci.
Zamrzelo mě, že jsem na pohřbu nezahlídla nikoho z dob Českého deníku a disidentů tam bylo také jen pár. Když jsem vycházela z kostela, nějaký pobuda za mnou syčel pytel hoven, Nevěřícně jsem se zastavila a obrátila a ještě překvapenější jsem byla, když se ukázalo, že to říká mně. Uvědomujete si, že jste v kostele, na pohřbu člověka, kterého jsem měla ráda?
Copak vy dokážete mít někoho ráda?
Bylo by to veselé, kdyby to nebylo smutné. Ukázalo se, že je to někdo, kdo mi prý poslal několik emailů, na které jsem mu neodpověděla. Moje veřejné psaní po třiceti letech nese své plody.
Když jsem si po příchodu do kostela sedla do lavice a chtěla si vyfotit rakev, někdo se mě zezadu snažil cvrnknout do ucha. Ani jsem se nemusela otáčet, přesně jsem věděla, kdo to je. Kmotr mého syna, který nás kdysi s Patym seznámil a kterému jsem taky věnovala jeden text, protože se z něj stal poslední trumpovec v Čechách a s nímž jsem kvůli jeho bizarním politickým názorům přestala mluvit. Posadil se na druhý konec prázdné lavice a když nás kněz vyzval, ať se navzájem pozdravíme pozdravením pokoje, zahrozil mi prstem a teprve poté natáhl ruku. Naznačila jsem dlaní gesto, jakým člověk dává někomu najevo, že mu dá facku a poté mu ruku podala. Když jsme pak šli z kostela, shodli jsme se na tom, že je třeba si odpouštět a smiřovat se ještě za života a ne až po smrti. Říkala jsem mu, jak jsme s Patym měli nějaký spor a několik let spolu nemluvili. Potkali jsme se pak na pohřbu jednoho společného kamaráda. Byla to taková halucinoidní atmosféra, nahlas tam vyhrávala při rozloučení nepohřební hudba, mezi pozůstalými byl i Václav Klaus, kterému se všichni klaněli a zdravili ho jako VIP návštěvu; odkdy ex prezident chodí na rozloučení s pankáčem a sprosťákem? Mezi těmi, kdo se na Klause smáli, byl také novinář Bohouš Pečinka a samozřejmě Paty.
Je to tu jako na sjezdu NSDAP, zašeptal mi do ucha kamarád, se kterým jsme tam byli (a který mi teď několik dní říká, ať napíše nekrolog). A protože pro něj vzápětí přijeli a musel se vrátit do práce, sebrala jsem se a šla domů; ani jsem nechtěla jít na pohřební kar. Paty vyšel za mou a šel až k tramvaji a když už byl kousek ode mě, naskočila jsem do první, která přijela, abych s ním nemusela mluvit. Pohřeb a Klaus, to už bylo na mě moc. Skončila jsem pak ve Vojenské nemocnici s oteklým krkem, kde se mi snažili vsugerovat, že mám lymfom. Jaký lymfom, zlobila jsem se, mám alergii na Václava Klause. A skutečně, „lymfom“ do druhého dne zmizel.
Když si představím, že by to bylo naposledy, co jsem Patyho viděla, tak bych to asi neunesla. Šel za mnou a chtěl mě oslovit, dělala jsem že ho nevidím a on viděl, že ho vidím. Ignorovat lidi kvůli jiným názorům, domnělým křivdám a nepochopení se nemá.
Nedlouho poté zemřela žena kamaráda, který nás seznámil a tentokrát už jsem na pohřební kar dorazila. Seděli jsme v koutě s Láďou Heryánem, Ilonou a Janou Hlavsovou, sestrou Ondřeje Němce, autora slavných fotografií z pohřbu Jana Patočky staršího, kde Paty stojí nad hrobem svého otce.
Foto Ondřej Němec 1977, Knihovna Václava Havla
Přišel jako by nic a bylo to zase jako kdysi, Pili jsme několik hodin pivo a smáli se, vyprávěli si vtipy o prostatě a Paty říkal, že se narodil za Hitlera. No jo, ani mi nedošlo, kolik mu vlastně bylo, přišlo mi ,že desítky let vypadal plus minus pořád stejně. Krátce poté onemocněl a jeden z mála, kdo o tom věděl, a kdo za ním chodil, byl Bohouš Pečinka. Ten zase ale nedorazil na pohřeb, Důstojně jsme ho zastoupili. Možná by ale bylo v takových případech lepší, kdyby spolu lidé, bez ohledu na své politické názory mluvili, aby se včas dozvěděli, co se děje a kdy bude rozloučení. Myslím že by na pohřeb dorazilo mnohem víc lidí.
Pamatuju si, jak jsem kdysi vstoupila do Patyho šéfredaktorské kanceláře. Na stole před ním leželo malinké koťátko a on ho se ho dotýkal svými vousy a mazlil se s ním. A nepřestal s ním, ani když jsem otevřela dveře – usmál se a hladil ho dál. Tahle si ho budu pamatovat.
Tento web čelil masivnímu hackerskému útoku, proto jsme byli nuceni zastavit veškeré příspěvky. Podpořit nás můžete stále na 282828999/5500.
