Monika Le Fay
Jano, my dvě jsme se do minulé soboty neznaly. Spojilo nás rozhořčení nad tím, že má psychiatr Jan Cimický získat Medaili za zásluhy a obě jsme to veřejně komentovaly hned poté, co to bylo zveřejněno. Jaké jste měla reakce?
Ano je to tak, Moniko. Na mé zdi se pak většinou ozývala slova podpory a začaly mi chodit soukromé zprávy od dalších napadených. Asi bych taky měla vysvětlit, proč jsem to mé prohlášení na zdi nechala jen tuším nějaké dvě hodiny. Nechápu sice, proč se do mě bulvár a někteří lidé proto tolik naváží, ale asi to vysvětlit musím: Facebook používám jako prostředek ke komunikaci jak s přáteli, tak s rodinou a i s médii. Párkrát už jsem takto něco napsala, nechala to tam dostatečně dlouho, aby si to přečetli ti, kterým to bylo určeno a pak jsem to sundala. Na mé zdi zdaleka není vše, co jsem tam kdy napsala. Což ovšem neznamená, že si za tím nestojím.
Zaznamenala jste, že jsou potenciální svědkyně útoků psychiatra Cimického
veřejně zastrašovány právníky, kteří je nabádají, aby nemluvily, protože by mohly být trestně stíhány? Co si o tom myslíte?
Ano, zaznamenala. Myslím si, že je na tom celkem dobře vidět, jak jsme jako společnost zmatení. Asi máme trochu pomíchané hodnoty. Samozřejmě existuje presumpce neviny a i já jsem za ni vděčná. Na druhou stranu by měla také existovat ochrana obětí. Vědomí, že by měli mít napadení dovolání, ochranu, podporu v okamžiku bezpráví, nebo v okamžiku kdy mají odvahu promluvit, abychom se už podobným situacím v budoucnu vyhnuli. Tím myslím, my všichni, jako společnost.
Byla jste od té doby v kontaktu s Janem Cimickým, nebo se vám ozval někdo od něj?
S panem Cimickým v kontaktu nejsem. Na Facebook mi do soukromé zprávy napsal nějaký pán, že je prý jeho známý. Pochybuji ale, že to šlo od pana Cimického, jelikož by výhružky vůči napadeným v tuto chvíli jeho kauze asi jen ublížily.
Předpokládám, že se vám ozvaly také další oběti. Překvapilo vás, kolika žen a
dívek se toto sexuální násilí týká?
Ano, píšou mi a musím říct, že číst jejich slova je opravdu těžké a strašně smutné.
Je váš postoj vůči podobným věcem ovlivněný tím, že jste vyrůstala a pracovala v zahraničí, kde se podobné věci neberou na tak lehkou váhu jako u nás?
Řekla bych, že jsou dívky i chlapci v Kalifornii dnes většinou vychováváni k sebeúctě a respektu vůči druhým. Rovnoprávnost a úcta vůči lidem s jiným názorem je ve většině platný návod na jednání ve společnosti. Na veřejnosti jsem se v USA ani Švýcarsku osobně nikdy nesetkala s verbální šikanou mezi dospělými, s výsměchem či degradováním. Co se může dít za zavřenými dveřmi, je ovšem také jiná věc. Na druhou stranu můj názor na to, že se fyzické násilí a sexuální napadení bere u nás na lehkou váhu, nesouvisí s tím, jestli jsem žila nebo nežila v zahraničí. Že se tyto věci u nás zlehčují upřímně nechápu a nechápala jsem to nikdy.
Co byste řekla lidem, kteří nevěří tomu, že se to stalo a snaží se to zpochybňovat s tím, že pokud by to byla pravda, tak by se oběti už dávno ozvaly?
Přijde mi, že by to mohl být obranný mechanismus. Prostě jsme si zvykli na nějaký postoj, najednou nám ho někdo rozviklá novou nepříjemnou informací. Prvotní impuls je to tedy zamítnout, abychom si ponechali pohodlnou iluzi, že je vše v pořádku. Bohužel v pořádku to ale není. V pořádku ani není, že nevěříme lidem, kteří jsou nuceni žít s traumatem a s pocitem, že je v tom společnost nechala. Ke zveřejnění takovéto informace musíte totiž mimo jiné překonat stud i pocit, že nemáte dovolání. Je hrozné, že se vám to stalo, je smutné, že vám to cizí lidé nevěří. (Vaše okolí o tom pravděpodobně ví a je na vaší straně. Mlčet lze možná veřejně, ale v soukromí obecně asi moc ne.) A je ponižující muset takto osobní smutné zážitky veřejně sdílet. S tím souvisí další kousek do skládanky. Proč se oběti napadení neozývají dříve.
Řekla bych, že většina obětí, se to snaží někdy někomu sdělit. Co se s tou informací pak děje dál, je podle mého názoru moment, kdy by měla nastoupit nějaká větší míra soucitu a podpory společnosti. To se ovšem bohužel neděje a možná to souvisí s nějakou řekněme systémovou chybou. Víte, já si do té doby naivně myslela, že pokud se několik pacientů, kteří se vzájemně neznají, svěří jinému lékaři o tom, že se jeho kolega choval za dveřmi své ordinace nepatřičně, že má pak ten lékař právo poslat například nějakou žádost na prošetření. Což ale, pokud vím, tehdy nebylo možné. Alespoň mi to tak bylo tehdy řečeno. Tehdy také neexistovaly sociální sítě. Spojit se s někým, koho neznáte, ohledně nějakého tématu bylo dost složité.
Napadený člověk je většinou v těžké situaci. Potřebuje pomoc a podporu druhých a ne muset – ve chvíli kdy je oslaben – najít někde v sobě další sílu, sám se bránit veřejně, sám dohledávat svědky, řešit situaci s právníky. Napadený člověk v tíživé situaci, by měl mít trochu snazší cestu k pomoci, nemyslíte?
Jana Fabiánová je zpěvačka, herečka, textařka, tanečnice a módní návrhářka (2003-2018), v současné době se věnuje webdesignu a malbě.
Pokud máte pravdivé informace k této kauze, můžete napsat na whistleblowers@email.cz
Loading…