Monika Le Fay
Když jsem se nedávno vrátila z Afriky, jako pokaždé mě zarazilo, jaká je u nás zima. Trávila jsem celé dny v neuvěřitelném vedru a četla sborník o Kunderovi, který mi věnoval jeho editor Jiří P. Kříž, přemítala o tom, jak se na nás podepisuje, že nemáme moře, proč jsme se Kunderou nikdy dříve nezabývali více seriózně, než jen jeho aktivitou v padesátých letech a následnou diskusí o knize Honzy Nováka, a taky mě samozřejmě vrtalo hlavou, jestli Kundera nedělá dobře, když se vyhýbá veškeré publicitě, natož sociálním sítím. Byly časy, kdy jsem psávala komentáře do Lidových novin, nebo MfD, témata nebyla přijímaná úplně kladně (Mašíni, týrání dětí, odpor proti eutanázii, nebo že říší zla je ruSSko), nicméně k tomu, aby mi někdo poslal výhružný dopis, docházelo asi tak stokrát méně, protože to znamenalo jít na poštu a koupit známku. Dnes je to otázka jedné minuty, takže každý kdo má dvě díry do nosu, využije příležitost. Kundera bude mít v této věci nejspíš pravdu; nemusí sledovat, jak se k němu vyjadřuje úplně každý (včetně mě).
Kromě Kundery jsem si sebou vzala také fascinující pohádky Henriho Pourrata, které před mnoha lety vydali knižní průkopníci, rodina Hejkalova, v nichž naopak zuřila zima, sníh a hlad. Možná podvědomě, protože ten teplotní šok bvl opravdu obrovský a navíc jsem se rozhodla, že prostě nebudeme doma topit, pokud to vydržíme, Putinovi navzdory. Je až hloupé o tom mluvit, neboť ukrajinské matky trávily opravdovou zimu i se svými malinkými, mnohdy právě novorozenými dětmi, na zemi, v krytech metra a v rozmlácených domech. Vlastně přijde mi i hloupé, když se v době války, která je tak blízko nás, někdo rozhodne jet na dovolenou. Ale stejně jako Kunderu jsem dostala darem i tento výlet, a jak se říká, darovanému koni na zuby nehleď.
Z pohledu přes moře a oceány najednou debata o věcech, o kterých se tu lidé rvou téměř do krve (byl Kundera svým ženám opakovaně nevěrný? vymýšlel si o své minulosti v komunismu a lakoval ji narůžovo? měl nějaké divné sexuální choutky?), jako když pozbývají trochu smysl. Ať si o něm myslíme, co chceme, přece jen je to člověk, kterého přeložili do téměř pěti set jazyků. Existuje u nás jiný takový spisovatel? Proč se vlastně k němu nehlásíme? Chápu, že to může vypadat, že se on tak trochu nehlásí k nám (ačkoliv ve sborníku jsou vyjmenovány také věci, které svědčí o opaku). Vlastně mě to přemítání o jeho osudu nakonec až v Africe přivedlo k tomu, že si asi od něj zase něco přečtu, což jsem neměla nikdy v plánu. Nemohla jsem si také nevzpomenout na jeho přiléhavé označení Karla Gotta idiotem hudby. Tohle mu určitě v Čechách také nepřidává na popularitě.
Zrovna nějak v té době byla média plná zpráv k úmrtí Hany Zagorové. Nemohla jsem si pomoct, ale musela jsem to krátce komentovat v tom smyslu, že to byla určitě hodná paní a zachovala se na rozdíl od mnohých jiných opravdu velmi statečně, nicméně při vzpomínkách a poslechu neodbytné hudby na mě odevšad padal hnusný normalizační sliz. Nikdy jsem nechápala smysl textu ať si auto s garáží kdo chce odnese, ať jsme místo na pláži v Šárce, nebo v lese. Miluju moře, oceány a pláže, stejně jako Divokou Šárku, nebo les. Vtip je ale v tom, že si můžu vybrat, kdy kam pojedu. Několik měsíců strávených v lese může být životní iniciační zážitek pro člověka, který chce opustit město. My jsme ale v komunismu nikam nejezdili, ani nemohli, a auto taky každý neměl. Psala jsem o tom už v souvislosti s Gottem a sklidila shitstorm jeho fanoušků.
Pamatuju si, jak před rokem 1989 jeden náš kamarád, šťastlivec, auto měl. Složili jsme se na benzín a místo na pláž jeli k hrobu T. G. Masaryka do Lán. Jenže bylo výročí, takže jsme ani do Lán nedojeli. Pohotoví příslušníci nás takzvaně perlustrovali, opsali si naše jména a poslali nás nazpátek do Zlína.
Slíbilas mi výlet s obědem v restauraci, zafňukal malý klučík, který jel s námi.
Copak toto není výlet s obědem v restauraci? – okřikla ho jeho matka a zamířili jsme do hospody.
Každý má vzpomínky na tu dobu jiné. Zagorku spousta lidí milovalo a měli možná pocit, že s ní mohou snášet tu hrůzu snadněji. Zpívala ovšem také v SSSR v době, kdy tam byli lidé zavření v lágrech – vnuka jednoho takového politického vězně jsem nedávno potkala v Praze na večírku. Sama pro sebe si vyhrazuju právo vzpomínat na tu dobu tak, jak jsem to prožívala, protože jinak bych měla pocit, že mě znásilnili podruhé.
Kunderovskou ironií dějin matka toho nespokojeného hošíka komentovala můj povzdech nad závanem normalizace slovy, že bych si měla odpustit sociální kydy. Někdy jde na mě z toho tak trochu hrůza, když už si ani lidé, kteří tu dobu prožili na vlastní kůži, nepamatují, jak to bylo.
Loading…