Monika Le Fay
Za dohledu mnoha policistů v uniformách i v civilu jsem instalovala před ruskou ambasádou v Praze svůj výtvarný protest s názvem „Stop stealing in Ukraine!“ Přpojily se ke mně také mé kamarádky, fotografka Nadia Rovderová s manželem, a Veronika Šílová, které všechno fotily. Postupně k nám přibylo ještě několik málo lidí, kteří se o akci dozvěděli.
Performanci považuju za svůj osobní, soukromý protest vůči ruským agresorům, kteří poté, co znásilní, umučí, zastřelí a spálí nevinné civilní oběti, včetně dětí, ještě mají potřebu podpálit stáj s koňmi, vyvraždit všechny psy ve vesnici a na závěr lup, který ukradnou mrtvolám, poslat domů.
Přítomná policie na nás vydržela dohlížet několik hodin – byla zde mimo jiné proto, že za rohem na hlavní ulici konal svůj happening můj kamarád David Šteffel, který před vchodem do konzulátu vytvořil živý obraz masakru z Buče (před časem jsme spolu polévali ambasádu umělou krví). V rychlém sledu za námi také dorazila dodávka plná spotřebičů. Pohotoví muži rozeskládali na zem papíry se jmény ukrajinských měst, která polili červenou barvou.
Doufala jsem, že naše instalance vydrží nejméně do večera, dešti a kroupám navzdory.
Přítomní policisté se s námi pokoušeli přátelsky diskutovat, s výjimkou pana plukovníka z ostrahy budov, který se tvářil výhrůžně. Proletělo mi hlavou, že tyhle výhrůžné obličeje potkávám už 35 let, navzdory režimu. Některé věci se prostě nemění.
Protiargumenty by se daly shrnout takto:
- Špiníte veřejný prostor/zakládáte nepovolenou skládku/ležící panenka v krabici může obsahovat sarin, nebo bombu.
- Lidem v Rusku je to ukradené.
- Na ambasádě jsou „jen“ zaměstnanci a vy jim bráníte ve vjezdu.
Na to se dá říct jen jedno, a to jsem do alelujá opakovala: výtvarný akt není ani zakládání skládky, natož příležitost pro uložení bomby; je to normální občanský mírumilovný a nenásilný protest vůči agresorovi. Přičemž normální reakcí by bylo hodit na velvyslanectví bombu – což si laskavě povšimněte, nikdo nedělá. Místo toho pouze rozvěšujeme podprsenky, spoďáry a dětské oblečení, nebo instalujeme medvídka se šrámem na srdci, který v packách svírá knihu o empatii.
Lidem v Rusku to rozhodně lhostejné není; na to můžete vzít jed. Podobným nesmyslem je tvrzení, že na ambasádě v nepřátelské demokratické zemi pracují jen jacísi zaměstnanci. Tito „zaměstanci“ jsou z velké většiny vycvičeni jako špióni. Přítomným policistům jsem připomněla výukový film KGB, kde se nováčkům ukazuje, jak přeběhlíka trestají upálením v peci za živa. Pro Rusáky nic nového; dneska už na Ukrajině používají mobilní krematoria. Pro ně neexistuje žádná hranice civlizovaného světa. Se stejnou lehkostí jako znásilní kojence a natočí si to na mobil, hodí kohokoliv nepohodlného do ohně. Kdyby mohli, tak podříznou i ty české policajty, kteří jim sedí před ambasádou a místo aby nás na místě zastřelili, se pouze spokojili s tím, když jsem jim ukázala občanku a sdělila svůj telefon.
Po dlouhých diskusích a několika hodinách hlídání instalace jsem se nakonec rozhodla všechno uklidit a odvézt. Doma před dveřmi nás čekala obrovská hromada psích hoven. Možná náhoda; každopádně za deset let, co tu bydlíme, první. Předpokládám, že na nic jiného se ani zastánci agresorů nezmůžou.
Podle mě by měl každý, dle svého uvážení, vyjádřit svůj občanský postoj. Jasně, že nejdůležitější je vyzbrojit Ukrajinu a pomoct uprchlíkům. Gesta nesouhlasu jsou ovšem také důležitá; když už pro nic jiného, tak vám osobně se alespoň na chvilku uleví.
Слава Україні! Героям Слава!
Loading…