Monika Le Fay
Nemám žádné luze o politicích. Kdysi, když jsem chodila na FAMU, jsem si přivydělávala psaním komentářů do novin. Ve Sněmovně jsem byla pečená vařená, politika mě svým způsobem pohltila, ale po roce jsem zjistila, že je nejvyšší čas vrátit se, kam mě srdce táhne. Do světa příběhů, kde dobro bojuje se zlem, aby nakonec vyhrálo. Kde jsou padouši potrestaní a nikdo nepěstuje partičky a mravní relativismus. Čas od času mě ale bohužel tenhle svět intrik a podrazů znovu pohltí a stáhne pod hladinu. Když jsem tu před časem psala o tom, kdo stojí za prezidentskou kandidátkou Danuší Nerudovou a proč vlastně nevíme nic bližšího o její rodině, vzbudilo to mohutnou vlnu nevole. A to jen proto, že jsem pouze vnesla logický dotaz. Od té doby se situace trochu změnila, už i seriózní média píšou, nač jsem upozorňovala, a to je politický a byznysový propletenec kolem rodiny Nerudových:
Kdyby si někdo s touto chobotnicí dal práci a namaloval by ji jako graf, mohl by vidět, že kontakty prezidentské kandidátky jsou opravdu zajímavé. Jelikož mě ale nezajímá investigativa tolik jako věci morálky, s úžasem jsem sledovala, jak Nerudová vytáhla předvolební prapor pod heslem Netáhnu si sebou zátěž minulosti. Trochu velkohubé prohlášení od někoho, komu bylo deset, a kdo vyrůstal v rodině komunisty, absolventa VUML, který při vstupu do strany uvedl, že i jeho otec byl komunista. Chce snad Nerudová tvrdit, že se v deseti stala disidentkou ve vlastní rodině? A jak jí můžu věřit, když byla pod vlivem svých rodičů natolik, že se rozhodla nestudovat vysněnou žurnalistiku jen proto, že se rodiče báli, že ji zastřelí, jak sama uvedla? Kdy přesně došlo k přerodu ustrašené dívky, na kterou mají její rodiče vliv až do dospělosti, v někoho, kdo má jasný názor na totalitní režim? Za rodiče nikdo nemůže – sama znám z disentu lidi, jejichž otcové a matky donášeli StB, nebo byli komunistickými funkcionáři – ale proč informace o jejich minulosti tají a nejedná transparentně, tak, jak by se to u uchazečky o takovou funkci dalo očekávat? Navíc ve chvíli, kdy se sama porovnává s ostatními kandidáty a vyvyšuje se nad nimi svou čistou a neposkvrněnou minulostí?
Její otec měl záznam u StB jako prověřovaná osoba. 4. 3. 1982 byl druhým oddělením třetího odboru Správy StB Brno registrován svazek v kategorii „PO“ pod reg. č. 33652, krycí název „Pes“, v problematice zahraničního obchodu. Svazek byl dne 3. 1. 1986 uložen do operativního archivu Krajské správy SNB Brno pod arch. č. T-224 BN.
To může znamenat cokoliv, možná že to neznamená nic, můžeme se jen dohadovat, svazek se totiž ztratil. Poznámka na spisu ale uvádí: zahraniční obchod. A to už samozřejmě zajímavé je. Lidé z tohoto ranku byli pod dohledem GRU a v té samé době, co Peslar, pro ně pracoval třeba také Babiš. Neochota sdělit jakékoliv bližší informace o své rodině – jak Nerudová, tak Neruda na přímý dotaz jejich známého v diskusi na mém Twitteru uváděli pouze obyčejný tchán a tchýně, nic za tím nehledejte; naopak nutí člověka zamyslet se nad tím, proč to vlastně tají? Co by bylo na tom říct: můj otec byl zapálený komunista, ale já mám jiný názor? K čemu pak máme hlavu státu, aby nám zatajovala odpovědi na nepříjemné otázky? Copak si myslí, že se to utají? Vždyť její otec žije ve vesnici na Moravě a sousedé znají jeho názory; několik z nich mi psalo, že podle nich zastává komunistickou ideologii dodnes. Zatloukat je nejen nemorální a nešikovné, ale také infantilní, protože lež nakonec vždy vyjde najevo. Místo toho se dozvídáme stěží uvěřitelné historky o tom, jak v deseti letech vítala společně s matkou sametovou revoluci a její manžel se štěstím válel ve sněhu. Pamětníci ale píšou, že zima toho roku byla mírná a sněhu moc nebylo.
Ani vzpomínky by se neměly zkreslovat. Když už nic, můžou z člověka udělat nedůvěryhodného vypravěče, nebo někoho, kdo chtěl být středem Vesmíru v době, kdy chodil na první supeň základní školy.
Nerudová bohužel ukazuje, že utajování, předstírání a lži v kampani využije kdykoliv, kdy se jí to bude hodit. V testu prezidentských kandidátů podváděla, při čemž ji zachytila kamera. Jednu učitelku napadlo zvětšit si notýsek z novinové fotografie a z něj je patrné, že ho Nerudová použila jako tahák:
https://www.facebook.com/MiroslavaPaskova84
Nakonec se ještě pochlubila v médiích, že byla nejlepší a test vyhrála. Druhý za ní byl Petr Pavel, který získal o bod méně, zato bez podvádění, ale kdo by se tím zabýval.
Podobně jako když nyní vystupuje v kampani jako kandidátka s největším občanským mandátem, což neznamená nic jiného, než že zaplatila hodně lidí, kteří jí podpisy sehnali. Petr Pavel měl jen o něco málo méně, takže ani to vítězství nebylo tak oslňující, jak by se dalo nejspíš čekat.
Podobně přistupovala také k vysvětlení kauz na MENDELU, univerzity, která za dobu jejího působení přišla o akreditaci, na což ji opakovaně upozorňuje akademická obec a novináři. Podle svých slov byla hajný (pozoruhodné na ženu, která kampaň postavila kromě antikomunismu na svém ženství, že samu sebe neustále popisuje jako ekonom či hajný), který zabránil nejhoršímu. Tak to ale nebylo, psala jsem o tom mockrát a lze to dohledat v článcích na tomto webu. Na absurdní vykrucování v souvislosti s podílem manžela v advokátní kanceláři, která mimo jiné bohatne na exekučním byznysu, zde psala před časem Klára Long Slámová.
To, že politika přitahuje jedince nevyzrálé, jedince, kteří nerozlišují mezi dobrým a špatným nebo mezi tím, co se má a nemá dělat, a přitom využijí jakoukoliv podpásovou metodu, či špinavost ve svůj prospěch, je známá věc. Člověk by ale přece jen čekal od představitelů koalice SPOLU jakousi elementární odpovědnost za výběr a doporučení prezidentského kandidáta. Shodou okolností jsem v poslední době měla možnost mluvit se dvěmi vysokými ústavními činiteli a vyšlo mi z toho, že prezidentskou volbu podcenili a jen čekají, jak to dopadne.
Možná si říkají, že horší to být nemůže. Ale to je jen poněkud zkreslená optika. Naprosto souhlasím s komentátorem Bohumilem Pečinkou, který v mém posledním podcastu říkal, že Nerudová by pouze kopírovala koridor, který nastavil Zeman.
Osobně si nepřeju žádný poloprezidentský systém, ani hlavu státu populistu, či despotu, který bude pokaždé říkat jen to, co ho v momentálním rozpoložení napadne. Potřebujeme někoho konzistentního a přímého. Kdo se nebojí odpovídat na nepříjemné otázky a kdo je sám umí pokládat. Kdo nepodvádí a nelže proto, aby z toho měl vlastní prospěch. Asi to není málo, ale jinak z toho bahna nevybředneme a spadneme do něj až po krk. Jestliže v tom voliči tápou, demokratičtí politici by neměli.
Věnováno Miroslavu Kalouskovi a Karlu Tlustému
Loading…