Vítej v pekle, soudruhu!

Potichu a bez kamer zemřel Milouš Jakeš. Člověk, který byl ztělesněním trapné a zlé doby, v níž jsme žili. Pro někoho směšná figurka, ve skutečnosti muž, jenž litoval, že v listopadu 1989 neposlal do Prahy tanky. Za jeho éry našlo na hranicích u železné opony smrt nejméně devět lidí. Přitom už i jeden zmařený život by byl příliš. Světského trestu se nedočkal, nyní ho čeká ten jiný, důkladný a zevrubný, ten, o kterém nikdo z nás nic neví.

Když jsem se tuto zprávu včera dozvěděla, nalila jsem si víno a vzpomínala na všechny své blízké i neznámé, co z velké části neměli to štěstí se včerejšího dne dožít.

Na Pavla Wonku, umučeného v komunistickém žaláři v pouhých 35 letech.

Na Ivana Martina Jirouse, který neviděl růst své děti, protože strávil ve vězeních téměř devět let.

Na své kamarády Milana, Jirku a Honzu, kteří už nemohli vydržet a raději zvolili exil. Milana jsem už nikdy potom neviděla, protože předčasně zemřel při leteckém neštěstí v USA. Jirka s Honzou někam zmizeli ve víru světa.

Na spolužačku Lenku, která jednoho dne už nepřišla do školy. Na souseda Evžena. A desítky dalších lidí z našeho blízkého okolí, co tu už prostě nemohli žít a odjeli.

Myslela jsem také na svou babičku, která v sedmdesátých letech poprvé a naposledy mohla vyjet za svým jediným synem Josefem do Brazílie. Viděla ho od roku 1948, kdy mu prababička koupila batoh a zaplatila převaděče, jenž ho doprovodil až k čáře, jen jednou. Jeho otec takové štěstí neměl, svého syna neviděl už nikdy. Moje matka svého bratra spatřila naposledy, když jí bylo sedm.

Také jsem si vzpomněla na Standu Devátého, kterého celá osmdesátá léta pronásledovali, mučili, vyhrožovali mu a snažili se, aby dopadl jako Pavel Wonka. Na jeho hladovky, vězení, a nakonec tajný odchod do Polska, odkud se mohl vrátit až 10.12. 1989.

Připila jsem si i na Jarmilku Bělíkovou, ženu, jíž komunisti typu Jakeše zničili život. Krásnou a vzdělanou psycholožku, která ještě v roce 1990 myla schody v cizích domech.

Nalila jsem si také za tu část naší rodiny, která zmizela v Austrálii. Půlka z nich se už nikdy nevrátila do Čech, druhá půlka až na konci osmdesátých let na krátký tajný výlet do Maďarska. Mé prababičce fakt, že jí po sestře, švagrovi, neteři a vnukovi zmizel také syn se ženou a s dětmi, rozhodně ukrátil život. Každodenní normalizace byla svízelná a těžká a skutečnost, že byly rodiny na desetiletí rozděleny, byla možná ze všeho nejhorší.

Ráda bych si připila také s přítelem Milanem Kubesem, jenž normalizaci strávil ve službách Svobodné Evropy, kde pracoval na tom, aby tato země byla svobodná. Když odcházel, zůstalo tu po něm malé dítě, které pak marně hledal a už nikdy nenašel.

Musela jsem si samozřejmě v duchu připít také s Anastázem Opaskem, který by si se mnou jistě hned nalil nějaký skvělý koňak. A také s Irenkou, Arankou, Otou, Františkem, Vláďou, Rakšou a všemi těmi lidmi, jimž komunistická ideologie zničila život a odsoudila je k mnohaletým trestům.

Do této skupiny lidí, na něž jsem si přála vzpomenout, určitě patřil také Václav Havel, který Jakešovu éru částečně prožil ve smrdutém kriminále místo aby psal scénáře, knihy nebo hry, studoval na FAMU, cestoval po světě a přednášel. A spousta dalších neznámých lidí, kteří nemohli dělat to, co by chtěli, ačkoli to třeba jen znamenalo poslouchat hudbu a číst knihy.

Jistě, Jakeš nestál na rampě a nerozhodoval o smrti lidí. Pouze se podílel na režimu, který mnoho rodin a lidí zdecimoval, zničil a ukrátil jim život. Některým doslova a do písmene, jako byli například ti zavraždění na hranicích, kteří se neprovinili ničím jiným než touhou žít ve svobodném normálním světě.

Někteří lidé se rádi ohánějí náboženstvím a Biblí, zvláště pak ti, kteří tomu nerozumějí a přizpůsobují si výklad podle svého. Podle nich by měl Jakeš odpočívat v pokoji a kdo ví, kdo bude soudit nás a jak obstojíme my sami.

Bůh ale není nějaký postmoderní strejda, který všechno zamázne a všechno je mu jedno. Jaký by mělo smysl, kdyby život vrahů, jako byli Stalin, Lenin, Hitler nebo Mengele, měl mít stejnou váhu jako život jejich obětí? Takový život by přece vůbec nedával smysl. Kdybychom se octli v situaci, kdy je všechno jedno, tak už jsme v pekle a nemusíme být nutně ani mrtví.

Jednou z nejhorších vět, na kterou mám úplnou kopřivku, pak je tvrzení, že odpouštět se musí (říkal prý Opasek). Jistě, odpouštět se musí, bez toho se ani žít nedá. Ale odpuštění předchází pokání, to znamená, že člověk sám nahlídne, co udělal špatně. Kromě toho, odpouštět má právo pouze ten, komu bylo ublíženo. Ne že se dnes večer rozhodnu odpustit všem komunistickým vrahům, co se nám dodnes smějí do očí, en bloc a nazdar!

Milouš Jakeš nebyla směšná figurka, která si pletla bojlery s brojlery. Byl to člověk, který se zapletl se zločineckou ideologií. Mohl něco udělat, ale neudělal. Jeho zaslepenost se nezastavila vůbec před ničím, ani před lidskými životy. Jej bude soudit Bůh.

Pro nás, co jsme na zemi, je ale základní potřeba rozlišovat mezi dobrým a špatným životně důležitá. Už jen proto, abychom neopakovali pořád ty samé chyby. V homeopatii se lidem, kteří nemají jasné hranice, předepisuje lék, co se jmenuje Carcinosinum. Nemít hranice je prostě nebezpečné, je to rakovina. Platí to jak v medicíně, tak v historii.