Monika Le Fay
Vážení čtenáři, před Vánocemi jsme přinesli rozhovor s litevskou historičkou Halinou Nosálovou, který vzbudil velký ohlas. K tématu norské sociální služby Barnevernet a propagandě proti této službě v českých médiích, která dezinformační kampaně přejímala, jsme na počátku roku přinesli rozhovor s českou vědkyní, dlouhodobě žijící a pracující v Norsku, Leonou Wunderlich. Na stejné otázky nyní odpovídá česká středoškolská profesorka, Veronika Valachová.
Jak se stalo, že jste se začala zabývat tématem Norska, Barnevernetu a
dezinformačních kampaní obecně? Co vás přitáhlo právě k tomuto tématu?
S tématem jsem se poprvé setkala cca v roce 2014, kdy se na českém internetu
začaly objevovat první články o Evě Michalákové a o tom, že jí v Norsku měly
být neprávem odebrány děti. Články mnou otřásly, protože to vypadalo, jako
kdyby v jedné ze západoevropských zemí nebylo možné se domoci
spravedlnosti. Zároveň jsem od počátku zaujímala skeptický postoj vůči
některým zveřejňovaným informacím.
Můžete říct něco o sobě? Proč se zajímáte právě o Norsko? Byla jste někdy
v Norsku, nebo tam žijete?
Trvale bydlím v České republice, na Brněnsku. Pracuji jako středoškolská
učitelka. Norsko je moje srdcová záležitost od doby, co jsem jako studentka VŠ
v roce 2005 vycestovala na Erasmus do Bergenu. Erasmus byl jen půlroční, ale
od té doby jsem se do Norska ještě mockrát vrátila. Zajímá mě norská historie,
kultura a hlavně příroda, protože jsem spíš outdoorový typ. To ovšem
neznamená, že jsem k Norsku nekritická a že bych k nám chtěla přenést veškeré
norské praktiky. Nemyslím si ani, že tam neexistuje korupce, neprofesionalita
nebo špatné rozhodování soudů – není to žádná pohádková země fjordů bez
chyb.
Bylo vám od počátku jasné, že pravda je jiná, než je nám předkládána,
nebo jste k tomu musela složitě dojít?
Hned jeden z prvních příspěvků, na který jsem narazila – blogový příspěvek
psaný Lucií Sulovskou (případ Nicola Rybka) –, stál na tvrzení, že v Norsku
sociálka rodině odebrala dítě, protože bylo smutné z důvodů onemocnění
babičky. Tento příběh jsem hned po prvním přečtení pokládala za absurdní a
svou povahou patrně přehnaný. Všude se ovšem mohou stávat i absurdity.
Snažila jsem se o dané kauze zjistit více, což se mi později částečně podařilo,
protože o této rodině psal i polský časopis Polityka.
Ačkoli byl i polský článek emotivně zabarven, přinesl přece jen objektivnější informace a původní tvrzení kolující po internetu úplně
vyvrátil. Ukázalo, že se sociálka s rodinou po tři roky intenzivně pracovala –
důvodem byly domácí hádky včetně násilí a následného přivolání policie,
zanedbávání péče o dívku, a navíc proti sobě šli i rodiče, kdy si otec na sociálce
stěžoval na údajně intimní chování matčina milence vůči dívce. K dočasnému
odebrání dítěte došlo až poté, co desetiletá dívka musela pravidelně v noci řešit
konflikty rodičů místo spánku. Není jasné, zda by soud odebrání dítěte potvrdil.
Někdo si i může myslet, že odebrání dítěte bylo předčasné a že se dál mělo s
rodinou pořád pracovat, aby dítě mohlo v noci spát. Odebírání dítěte z rodiny
musí být až ten nejkrajnější prostředek. Ale vrtalo mi hlavou, proč v daném v
ČR kolujícím příspěvku neuveřejnila pisatelka plné informace a proč se obecně
musí lhát o údajně náhlém odebrání holčičky a o babičce (v případu přitom nijak
nefigurovala). Každopádně dopadlo to tak, že otec zůstal v Norsku (dívka už ho
podle všeho nevídá) a holčička s matkou žije v Polsku.
Mnohá z tvrzení v dalších diskusích byla pak natolik absurdní, že jsem až
přemýšlela, zda jim jejich šiřitelé opravdu sami věří. Debata byla od začátku
silně neseriózní.
Co vás mezi manipulacemi a lžemi nejvíc překvapilo? Proč podle vás téma
rodiny Michalákových vyvolalo tolik emocí?
Překvapilo mě, kolik lidí bez dalšího přebírá jako pravdu informace, které ve
skutečnosti nejsou nijak seriózně podloženy, a jak naopak všechny seriózní
informace označují jako určitě zmanipulované, nevěrohodné.
Vůbec se ale nedivím tomu, že případ paní Michalákové vyvolal u části české
veřejnosti pobouření. Jde přece o práva dětí na jejich rodinu a práva rodičů na
děti. To je citlivé téma. Máme jen velmi málo informací o tom, co se dělo
v Michalákově rodině, v jakém stavu byly děti v době odebrání, jaké právní
kroky kdo podnikl… nicméně i jinak klidní lidé se divili tomu, proč děti
nedostali do péče aspoň jejich příbuzní v České republice, nebo proč je alespoň
jejich příbuzní nemohou častěji vídat. Jako nepřijatelné se některým lidem jevilo
také rozdělení sourozenců do dvou rodin, přestože spolu mají kontakt. Z těchto
důvodů je pro mě pochopitelné, že lidé reagovali nesouhlasem. Jinou kapitolou
byly pak samozřejmě neseriózní (a možná ani ne seriózně míněné) reakce na
téma, jak Norové kradou slovanské děti, odebírají nejvíce dětí na obyvatele
v Evropě, jak se jejich chování podobá nacistům či jak soudy umisťují děti
mimo rodinu bez pádných důvodů.
Na tyto obecné informace se často dalo polemicky reagovat na základě faktů,
příběh paní Michalákové je ale do značné míry dodnes neznámý, soukromý.
Kdo se podle vás nejvíc účastnil šíření lží, polopravd a zavádějících
informací?
Nehodlám v tomto sestavovat žádný žebříček. Nevím.
Jak hodnotíte jednání politiků, kteří se bez sebemenší znalosti faktů
vyjadřují k něčemu, o čem nic nevědí?
Část politiků – a bohužel se to týká prakticky všech témat – chce získávat body
na aktuálních kauzách. Rychle se vyjádřit, aby si je lidé zapamatovali a
podpořili je. Někteří politici asi mají dojem, že stačí informace, které dostali
k dispozici, i když je jich málo – zvlášť když se problém nějak dotýká jejich
ideologie.
Byla jste svědkem útoků, verbálních či fyzických, výhrůžek atd. za to, že
jste zveřejňovala objektivní informace?
Ano, zvláště vůči lidem, kteří bydlí v Norsku. Zaznamenala jsem, že jim bylo
vyhrožováno fyzickou inzultací, posláním falešného udání k BV atd. Mně jenom
někteří lidé nadávali, což nepovažuji za nic moc závažného. Tak už to chodí.
Nepřipouštím si to k tělu. Ale vyhrožování falešnými udáními a násilím je
neetické a bohužel nikoli ojedinělé.
Co myslíte, že je nejdůležitější pro to, aby lidé rozpoznali nepravdu a
dokázali kriticky myslet?
Rozhodující je už výchova v rodině – zda jsou děti podporovány v tom, aby si o
všem vytvářely nezávislý úsudek a byly ostražité k různým typům neověřených
informací. Důležitá je taky schopnost analyzovat text a rozumět mu, což se dnes
snad víc než dříve vyučuje ve školách v humanitních předmětech. Děti by
neměly být vedeny k tomu, aby bez rozmyslu přijímaly jen jednu jim
zjevovanou pravdu, kterou jim někdo nadiktuje. Jedině tak proti manipulacím
obstojí i jako dospělí. Svoji roli ale hrají rovněž naše často neuvědomované
předsudky, všichni je logicky máme, kdy snadněji sedneme na lep takové
dezinformaci, která odpovídá našemu světonázoru a vidění věci. Ještě že nás
mohou korigovat i lidé s jinými názory. Ale v dospělosti se už naše celkové
hodnotové zaměření příliš nemění tak jako tak.
Nebýt vás, nemohla bych tento web nikdy provozovat.
Noviny, kam jsem psala komentáře, buď koupil Andrej Babiš, nebo neexistují.
Protože chci i nadále říkat svůj názor na věci, které mi leží na srdci (dětské domovy, týrání dětí, vyrovnání se s komunistickou minulostí, lidská práva, totalitní ideologie, rasismus, ochrana zvířat a přírody a další), založila jsem si tento web.
Díky vám můžu už čtvrtý měsíc psát, co si myslím. Jestliže mají pro vás mé texty smysl, prosím podpořte mě zde.
Loading…