Proč přestanu psát a kdy

Před pár týdny jsem psala svým čtenářům, kteří se registrovali k odběru článků a poslali mi email. Děkuju ze srdce všem, kdo se ozvali, napsali mi a podpořili mě. A zároveň se omlouvám, že jsem neodpověděla jednotlivě na vzkazy; všechny jsem je ale přečetla a mockrát za ně děkuju!

Psala jsem o tom, co se za poslední rok povedlo. Kromě článku Marka Pedziwola v polských novinách, který vycházel z mého textu o dezinformacích a přeložení článku Davida Vondráčka o Petru Pavlovi do německých novin, to byl mimo jiné exkluzivní rozhovor s Alexandrem Eretem, nespravedlivě odsouzeným soudcem Fremrem. Podle ohlasů z médií i od historiků mám za to, že to byla jedna z důležitých věcí při rozhodování, zda tento normalizační soudce posílí Ústavní soud a jsem moc ráda, že mi Alexandr Eret dal důvěru a mluvil se mnou,

Když jsem se nyní dozvěděla o zániku Lidových novin, uvědomila jsem si znovu, že témata, o kterých píšu už tři desítky let (komunismus, nacionalismus, rasismus, týrání dětí a zvířat, Státní bezpečnost, sexuální násilí, paměť národa a jeho historie) jsem začala psát na svém webu poté, co média, do nichž jsem dřív čas od času psala komentáře, ovládl Babiš

.V dnešní době je čím dál vzácnější a v podstatě disidentský postoj psát svobodně. Stává se, že mě čtenáři plácají po zádech a chválí. ovšem pouze do té doby, než napíšu něco stejně ostrého a kritického vůči klubu, kterému fandí. Pravičáci se cítí dotčení, když napíšu, že je frustrující pozorovat lidi z mé generace, protože když chci slyšel kompetentní názor na klimatickou krizi, nebo Me Too, sleduju raději levičáky. Těm zase pro změnu vadí, že jsem v otázkách rodiny málo progresivní a prostě jsem přesvědčená, že malé děti patří k matkám, což jsem také vždy několik let důsledně dodržovala a můžu všem jen doporučit.

Přečtěte si také: Monika Le Fay: Směšní jak Štěpán v listopadu - Česko na trajektorii k fašismu

Nevěřím na kolektivní výchovu. eutanazii a odlidštěné porody, ani na výchovu malých dětí, o které se starají cizí lidí. V tom se mnou asi nikdo nehne a to, co mě vede k mém přesvědčení, není ani ideologie, ani církev, ale pouhá empatie a snaha zachovat si humanismus i v době, kdy je to těžké.

Neznamená to ale pochopitelně podporovat kulturní války, cítit se dotčená kvůli zahájení olympiády, pomlouvat alžírskou boxerku, nebo se pouštět do nekompetentních výroků ohledně oděvů našich olympijských sportovců.

Úplně stejně je to se současnou situací v Gaze, kdy lidé, kteří si mě oblíbili kvůli textům a tvorbě o holocaustu nemohou přenést přes srdce, když nyní měřítka humanity uplatňuju také na někoho jiného. Je pro mě čím dál tím těžší žít ve společnosti těch, kteří nenávidí LGBTI+. Romy, muslimy, Alžířany, Palestince, mladé lidi, levičáky, Gretu, vegany, klimatické aktivisty, slepice, lišky, holuby, psy a kočky.

Nedávno jsem psala, že moje generace (a o těch starších ani nemluvě) je generace lidí hrozících na mraky. Všichni by si přáli, aby všechno bylo jak dřív a je jim úplně jedno jestli jim k tomu dopomůže Trump, J. D. Vance, Filip Turek, Saša Vondra, Orbán, Netanjahu, nebo Kaczynski.

Mnohokrát jsem se snažila plíživou fašizaci společnosti popsat a nevím, zda se mi to povedlo. Přece jen člověk by rád byl mezi lidmi, kteří jsou kreativní a něco vytvářejí, něco zlepšují, někomu pomáhají a o něco se snaží, než mezi těmi, kteří stojí na straně agresorů, sexuálních predátorů, homofobů. xenofobů a rasistů. Myslím, že největším nebezpečím pro nás není ani klimatická krize, Putin, nebo Trump, ačkoliv je jasné, že i před nás kladou velké výzvy, ale je to každodenní otupělost a plíživý fašismus ve vztahu k těm, kteří nespadají do obecných měřítek.(Aby byl Vesmír v rovnováze, jen dodám, že po zveřejnění mého textu o otci Emilianovi v garáži přišlo na jeho konto během jednoho dne 100 000 korun, což díky Bohu tuto mou teorii trochu vyvrací,)

Přečtěte si také: Monika Le Fay: Směšní jak Štěpán v listopadu - Česko na trajektorii k fašismu

I nadále se budu věnovat tématům, která považuju za důležitá, bez ohledu na to, koho se týkají. Takže i nadále mi budou posílat dopisy obhájci agentů StB, normalizačních kariérních komunistů, sexuálních predátorů a bájné lhářky Věry Sosnarové.

Nikdy jsem neusilovala o to být Miss Sympatie, spíš bych si přála, aby byl slyšet hlas těch, kteří slyšet nejsou. I proto jsem psala o Milanu Kunderovi a dění na AVU jinak, než bylo zvykem a z téhož důvodu jsme s Olgou Sommerovou uspořádaly happening „I ony trpěly“ věnovaný ženám, vězněným komunistickým režimem.

Kundera, nebo Šimková?

Mám takový dojem, že lidé, kteří mi vyčítají postoj vůči některým zmíněným tématům, to dělají jen proto, že scrollují pěnu dní a nemají dostatek informací. V dnešní době je pořádně těžké najít čas a zdroje, aby si člověk dokázal utvořit názor. I proto jsem ráda, že jsem díky tomuto webu i navzdory mému úrazu a dočasné indispozici mohla v posledních měsících vystoupit v mnoha pořadech ČT (Máte slovo, 168 hodin, Reportéři ČT, Newsroom, Události a komentáře) a mluvit o tom, co mě pálí. Dehumanizace lidí, rasismus, normalizační předposranost.

Nebýt tohoto webu, kde jinde bych mohla své názory svobodně vyjadřovat? Upřímně. o nikom nevím, protože vždycky narazím na hranici peněz a ideologie. Byla bych ráda, kdybych o tom všem psát nemusela. Jakmile se dostaneme do situace, že už nebude potřeba se k těmto věcem vyjadřovat, ráda svou činnost ukončím, odstěhuju se do Afriky a budu se věnovat už jen sirotkům a zvířatům.