Monika Le Fay
Volal mi kamarád, jestli bych nechtěla něco napsat o sebevraždě Lenky Šimůnkové, matky Elišky, která zemřela při útoku na filozofické fakultě. Psala jsem o ní už dřív, že je velmi smutné, že s ní nikdo pořádně nepromluvil, neprojevil jí účast. Naopak byla terčem pokynů a rad typu Na nic se neptejte, mlčte, zapomeňte, hlavně o tom pořád nemluvte, vždyť už je to dávno stará věc.
Tohle nepochopení, neempatie, nedostatek pouhé lidské slušnosti vůči pozůstalým, je něco, s čím se nelze smířit. Když pominu celý ten zákrok, kdy se sešlo několik opravdu nešťastných věcí dohromady, to, co se stalo potom, je neospravedlnitelné a někdo by za to měl nést odpovědnost.
Nedávno mi psal překladatel Jaroslav Formánek který je součástí skupiny lidí, zajímajících se o tuto tragédii. Mimo jiné zjistili, že kupříkladu kolegové na letišti, kteří pracovali s otcem Davida Kozáka a znali z brigád i jeho syna osobně, věděli o tom, že rodina byla vyzbrojena, že Kozák sám na letišti prohlašoval, že by nejraději vystřílel Terminál 2.
Proč nikoho z nich nenapadlo zjistit, kde je jejich kolega a co se stalo, že nenastoupil do práce? Lhostejnost je to, co zabíjí, a lhostejnost vůči lidem, kterým se stala tak strašná věc jako při masakru v Praze, dvojnásob. Ani jeden z celého toho řetězce – politikové a političky, fakulta, policie etc. – to nepochopil a nereagoval tak, jak by se slušelo. Lidsky, empaticky, úplně obyčejně. Jako někdo, komu to není lhostejné.
Místo toho se z médií dozvěděli, že vedení univerzity si rozdalo milionové odměny a jména jejich dětí na památníku nebudou.
A po smrti Lenky Šimůnkové Vít Rakušan vydal prohlášení, které místo uznání pochybení ještě sype další sůl do ran, protože hodnotí smrt matky jako osobní tragédii.
Jako kdyby ty děti pohřbili podruhé.
Slušnost a empatie se vytrácí a není nikdo, kdo by na to upozornil, vyjma několika nespokojených pisálků, kteří se o svou frustraci dělí na sítích, aby se jim ulevilo.
V neděli uplynulo 112 let od narození břevnovského arciopata, básníka a mukla Anastáze Opaska, který věřil na anděly a dva roky z jedenácti, které ve vězení strávil v samovazbě, se modlil, aby se nezbláznil.
Na druhý den odešel papež František, který celým svým životem dával najevo svou empatii a soucit pro chudé, utlačované a trpící. Tak, jak by si to představoval člověk čtoucí Bibli a snažící se pochopit poselství Ježíše Krista. Ještě krátce před smrtí papež apeloval na to, aby v Gaze zavládlo příměří.
Když jsme jeli s dětmi v neděli kolem Vojenské nemocnice, vyprávěla jsem jim příhodu, kdy se exilový novinář ze Svobodné Evropy Karel Moudrý dozvěděl, že Opasek leží v nemocnici. Nelenil, vstal od piva a jel uprostřed noci přímo z hospody domoci se návštěvy. Vzpomínali jsme pak chvilku na opata, na Karla, na Milana Kubese a všechny ty lidi, kteří nás opustili. A světe div se, kdybych měla jmenovat nějakou vlastnost, která je spojovala – nebyli lhostejní.
Všichni tito lidé, které jsem obdivovala a měla ráda, byli obdaření vlastností jít proti proudu. Proti nacistickému režimu, proti poválečnému vyhnání sudetských Němců, proti komunismu, proti ateismu, proti rozdělování lidí. Proti blbosti, proti malosti, proti egu a proti pocitu sebedůležitosti.
Letošní Velikonoční svátky byly také ve znamení dvou dalších událostí. Vládní zmocněnkyně pro lidská práva Klára Laurenčíková se na Facebooku formálně přihlásila k soucitu s palestinskými dětmi v Gaze. Když jsem ji zprvu v reakci na její soukromý profil a poté i oficiální vyzvala, ať pomůže naší iniciativě dostat 200 dětí z Gazy k nám do nemocnic a na popáleninové kliniky a udělá něco konkrétního, protože jinak jsou to jen plané řeči, tak už se ani neobtěžovala odpovědět.
Druhá věc, která poznamenala letošní svátky, byl spor, který vyvolali Petr Placák s Terezou Boučkovou ohledně založení spolku k výročí 50 let Charty 77. Jeden se domnívá, že to je naprosto v pořádku, ačkoliv spolek působí trochu elitářsky a má dokonce i ve stanovách, že na členství není právní nárok, aniž by jakkoliv signatáře oslovil, druhé se to logicky nelíbí. Navíc, a to je naprosto pozoruhodné, je mezi signatáři celkem jedna jediná žena chartistka,
Chartista z dřevních začátků tohoto spolku Jan Pavelka připojil doušku:: K padesátýmu výročí strčím prsty do pi-i.
Jo, někdo se věnuje zakládání spolků, jiných jejich rozvracení, a někdo píše básně. Jak je libo. Existují dokonce také jedinci, kteří si říkají Pátečníci, jako by pouhým použitím tohoto zavedeného názvu se přes noc a bez mrknutí oka stali Čapky., Peroutky, Poláčky a Bassy. Podobně si před časem jeden pražský politik nechal registrovat značky jako Dobré ráno. Lidí ochotných si registrovat cokoliv je, jak se říká, hafo. Divím se vlastně, že ještě u nás neexistuje Ježíš Kristus sro., ale kdoví, možná už i to někoho napadlo.
Co ale velmi chybí, je nelhostejnost vůči utrpení a vůči obraně lidských práv, jako to měla vetknuté ve vínku také Charta 77 při svém založení. Potřebovali bychom, aby někdo z vlády, nebo z úřadu zmocněnce pochopil, že se počítají skutky, ne jenom prázdná slova. A to nejen při volbách, ale také při posledním soudu, nebo karmickém zúčtování – záleží čemu věříte.
Nám všem přeju i po Velikonocích co nejméně lhostejnosti.
Ti stateční se můžou alespoň podpisem připojit k naší iniciativě:
Loading…