Monika Le Fay
Od doby, kdy začala první prezidentská kampaň Miloše Zemana na Hrad, se ze mě stal jiný člověk. Možná že jsem konečně dospěla a došlo mi, v čem žijeme. Tedy, že nás sametová revoluce neosvobodila a nezměnila k lepšímu, jen na čas to horší ukryla v bahně, kterému se říká patologická sedlina. Ta tu sice byla vždycky, ale nějak mi nedošlo, jak je velká a kolik těch lidí vlastně ve skutečnosti je.
Lidí, kteří závidí úspěch a bohatství. Lidí, pro které není na první místě svoboda, ale plné žaludky. Lidí, které nezajímají uprchlíci, války, holocaust, zločiny komunismu, nebo etnické menšiny, ale co bude večer v televizi a jestli jejich pivo v hospodě nezdraží o korunu. Lidi, kteří na tom sami nejsou bůhvíjak dobře a přitom si pokaždé najdou někoho, kdo je na tom ještě hůř a do toho se strefují. Lidi, kteří nechápou, proč by měly mít ženy, LGBTI+, Vietnamci, Romové, intelektuálové, ekologové a neziskovky stejná práva, protože je považují za méněcenné. A tak dále a tak podobně.
Nejsem asi sama, kdo upadl po první prezidentské volbě do deprese. Před pár dny jsem se účastnila večírku na počest malíře Yaroslava Gorbaněvského, syna statečné Natalje, která protestovala proti okupaci naší země. Seděli jsme u stolu a jedli boršč, a nebylo nás moc. Dohromady se ale mluvilo minimálně šesti jazyky, protože společnost tvořili jak Češi a Slováci, tak Rusínové, Ukrajinci, Romové a Rusové (odlišný lidský druh od ruSSáků), a také lidé, kteří mají židovské, či bulharské příbuzné – jak jsem tak postřehla. Skvělá společnost a skvělý pobyt s lidmi, kteří jsou normální.
Naše země ale normální není. Protože kdyby byla, nikdy se nemůže v prezidentských preferencích vyšplhat nahoru jak Zeman, tak Babiš. V civilizované společnosti by tihle dva našli také své voliče, ale bylo by jich mnohem méně. U nás to podle průzkumů vypadá, že je část voličů duševně ochromená. A o tom, že lidé, kteří si zachovali navzdory všemu zdravý rozum, jsou svým způsobem v depresi a považují posledních deset let za deset let zkaženého života, jsem si vyprávěla na večírku s jednou známou. Také o tom, jak má narcismus politiků a prezidentů zhoubný vliv na naši zemi.
V nedávné diskusi na sociální sítích mě zaujal názor, že i další z prezidentských kandidátů a kandidátek – Danuše Nerudová – podle pisatelky vykazuje některé znaky poruchy osobnosti, které tak často přitahují lidi do politiky.
Takoví lidé mají podle ní velmi vysokou touhu po moci a jsou i důvodem, proč má demokracie problémy všude ve světě. Expanze mocichtivých, kteří mají jako prioritu místo obecného blaha pouze svůj vlastní prospěch, je opravdu celosvětová. Stejné problémy mají podle mě ale také Zeman, Babiš a možná ještě pár dalších.
Sociální sítě vřou diskusí o tom, kdo po novém roce nakonec usedne na Hrad. A tak jako kdysi, když jsme se zatajeným dechem sledovali, jak se Zeman dere nahoru a pomocí lží a estébáckých metod se mu to nakonec daří, můžeme očekávat, že se něco takového stane znovu. Protože každý má právo na svůj názor a v podstatě každý má právo také na svého vlastního prezidenta. Takže nakonec zvítězí ten nejhorší z nejhorších, přestože cesta dlážděná dobrými úmysly je plná hesel o tom, že je nutné zejména agenta StB, exkomunistu, vypalovače polí, lháře, zloděje, špatného otce a dotačního podvodníka nevolit.
Ten úvodní obrázek je svým způsobem legrační.
Humor ale dojde, až se na jaře 2023 znovu stane skutečností.
Loading…